Lyžování s Nory (22.-23.1.2011)

Třetí lednový týden jsem si uvědomila, že mi lyžování zatraceně chybí. Tož lyžovat, to jsme s Kájou byli, ale chybí mi takové to za někoho jezdit a poznat opravdové lyžující Nory. V Bergenu je lyžařů běžců snad ještě míň než v Praze, ale naštěstí jeden z nich je můj šéf, který je většinu tohoto rok na sabatiklu (nejdřív byl v Argentině a na zimu se přesunul do Finska), ale občas se v Bergenu vyskytne. A tak jednoho rána jsem sebrala odvahu a zašla za ním se zeptat, s kým by se dalo v Norsku lyžovat. Zeptal se mne, kolik mi je let, a pak usoudil, že bych to snad s jeho kamarády mohla přežít a zorganizoval to tak, že jsem je o víkendu jela navšívit na chatu do Sjusete u Nordheimsundu. Sám už tam nemohl, protože právě odjížděl do Finska.

Původně jsem tam měla dojet autobusem, ale nakonec to dopadlo tak, že mne vyzvedla Jorunn, která také na chatu jela až v sobotu.

Původem to jsou orienťáci z klubu Gular, kteří se v zimě nudili, a tak začali běhat lyžařské maratony a na víkendové trénování si pronajali chatu. Celkem jsme tu byli čtyři a pro mne to byl úžasný zážitek. Luxusně vybavená chata (sauna, vířivka...), ale se zamrzlou vodou, takže se nedalo sprchovat a záchod byl v kůlně umístěn provizorní chemický.

S Jorunn jsme dorazily až v sobotu odpoledne, a tak jsme stihly pouze večerní lyžování. Nicméňě u Sjusete mají krásný osvětlený pětikilometrový okruh, samým nadšením jsem dala čtyři. Pak mne čekala norská koupel ve sněhu. Zážitek nad zážitky, jen škoda, že byl firn, tak jsem skončila trochu poškrábaná.

Norové opravdu po lyžování pijí mléko (odstředěné 0,1% tuku). Tom (šéfův bratr) uvařil večeři, a tak nějak se začalo popíjet. Šéfovi kamarádi jsou bohatí, a tak se pilo hodně a hodně to míchali. Naučila jsem se, že roli Pepíčka má v norských vtipech lite Ole, a taky jsem pár norských vtipů o lite Ole vyslechla, ale ty jsou bohužel nepublikovatelné. V jedenáct Tom vylezl na verandu a začal halekat, má krásný zvučný hlas a zpíval nějakou strašně smutnou norskou zamilovanou písničku. Příchod rozněžněných losic jsem měla slíbený za dvacet minut, ale bohužel se žádná nedostavila (nebo si to nepamatuji).

Nedělní ráno bylo pomalé. Zatímco norští kolegové se rozprostřeli před televizí, kde teoreticky studovali, jak se běhají sprinty, a pak jak běhají puškoběžci. Chvílema vzali do ruky dalekohled a z okna pozorovali trénující lyžaře na tratích a vedli moudra o tom, jak se rivalové utaví a přetrénují. Trénink před televizí mne plně neuspokojoval a svítící sluníčko mne nezadržitelně táhlo ven. Tento den jsem zažila první jarní lyžování jenom v mikině, neboť bylo šest nad nulou. Avšak trať byla krásně zmrzlá a výhledy uchvacující, byla inverze. Celý okruh v Sjusete má asi 15 km, a tak jsem tak pomalu jezdila a fotila a strašně si užívala to, že mám zase sílu jezdit.

Pronajatá chata

Oblaka nad fjordem

Norské značení na tratích  "pytel 2,2 km"

Sjusete

Výjezdní seminář (20.-21.1.2011)

Jako jediný cizinec a jako jediný experimentátor jsem byla pozvána na výjezdní seminář teoretické části naší skupiny. Akce se začala plánovat dva týdny předem, ale oficiálně bylo zakázáno cokoliv plánovat, aby se v práci nezabíjel čas. Věková hranice účastníků padla na 35 (věk nejstaršího účastníka, který zároveň je hlavním řešitelem grantu, z kterého se to celé platilo).

Na mne bylo pouze připravit si půlhodinovou prezentaci, zabalit plavky a povlečení (každopádně jsem se nejdřív nechápavě ptala, proč si máme s sebou vzít špatné oblečení, až pak mi došlo, že kolegové nemyslí "bad clothes" ale "bed clothes").

V den odjezdu jsme všichni dorazili do práce před devátou. Překvapilo mne, že kolega norský doktorand přijel zánovním mercedesem, který měl najeto něco okolo 500 km (pak se přiznal, že ho má půjčený od rodičů a že by ho strašně rád vyzkoušel na německých dálnicích (v Norsku to je nuda, maximální rychlost i na dálnici je 80 km/h)).

První zastávka byla v supermarketu, kde osm lidí navršilo jeden vozík neuvěřitelným způsobem (taky šel na účet grantu), sama jsem si tam dovolila přidat jedno balení zeleného čaje a balení gumových rukavic na mytí nádobí a už jsem se pomalu začínala těšit, až ochutnám od všech těch dobrot, které se v něm objevily, protože samotnou by mne je nenapadlo koupit nebo mi přišly opravdu, ale opravdu strašně drahé (i když už si pomalu zvykám na bochník chleba za 26, mlíko za 16 a jabka za 25, banány mají občas za 10; nicméně kilo hovězího za 260 a pivo v plechovce za 30; do vinmonopolet (obchody s lihovými roztoky s koncentrací vyšší 5%) jsem se ještě podívat nešla).

Seminář se konal na ostrově Radøy v luxusní chatě se čtyřmi ložnicemi, venkovní vyhřívanou vířivkou, sanou, koženou sedací soupravou a maxi LCD  televizí (velmi vhodnou pro promítání prezentací). Začalo se obědem - chleba s čímkoliv, co je po ruce (kolegové mají moc rádi majonézu, kaviárovou pastu a jeden moc miluje sýr naládovaný kmínem). Po obědě se začalo s pivem.

Celé odpoledne se přednášelo a pilo kafe, pivo a víno a přednášelo a diskutovalo se a vůbec to pro mě bylo přínosné vidět, co všechno teoretici můžou dělat. A co ti moji kolegové vlastně tak dennodenně usilovně modelují, většina jich řeší atomy vodíku a helia a zkoumají vícefotonové interakce. Vůbec nějak se snaží tyto málo částicové problémy vyřešit natvrdo s minimem aproximací (jestli jsem to dobře pochopila). Taky jsem se během tohoto odpoledne naučila, že neexistují problémy, ale pouze výzvy. Sama jsem jim pěkně nastínila, jak se chystám femtosekundovou spektroskopií zkoumat dynamiku vlnových balíků v Rydbergových atomech.

Během několika posleních přednášek kolegyně zadělala těsto na pizzu, a když se dopřednášelo, tak jsme se vrhli do hromadného vaření.

Pak jsme se hromadně naložili i s pivama do vířivky. Já se z vířivky přesunula do sauny, kde jsem si dala tři seance a nechala jsem tak kolegům volný prostor pro norštinu. Jinak musím říct, že byli maximálně ohleduplní a bavili se anglicky.

První třída s mostem pro jednosměrný provoz řízený semafory

Chaty na pobřeží

Vybalování nákupu

Natěsnáni na přednášce

Vědecká diskuse

Pohled z okna

Přednáška

Hromadné vaření, výsledek byl naprosto delikátní

Pozor! Prudký nájezd do myčky

I teoretici rádi experimentují: "Kolik vody vytlačíme?"

Po sauně jsem přišla akorát doprostřed vážné diskuse na téma: "Proč PhD?" a tak pod mírným vlivem lihovin a zcela zrelaxovaná po sauně jsem jim řekla, že přeci proto, aby dostali super postdoca.

Druhý den jsme odpočívali, dolévali vodu do poloprázdné vířivky, trochu uklízeli a nasedli do aut a po obědě odjeli do ústavu. Kde na mne čekal mail od šéfa (muže činu), který promptně zareagoval na můj dotaz, jestli neví o někom, s kým bych mohla lyžovat. Napsal mi, že mám zavolat tomu a tomu člověkovi, a že víkend můžu strávit tam a tam na horách, když zítra nasednu do toho a toho autobusu; tak jsem zavolala a začala se strašně těšit na lyžování s norsky norskými Nory.

Naše první lyžování (8.1.2011)

V sobotu jsme se rozhodli, že vyrazíme na lyže. V pátek jsem od lyžujícího šéfa vyzjistila, kam se dá jet na lyže nejblíže Bergenu a on nám poradil region Totland/Bontveit vzdálený 15 km jihovýchodně od Bergenu. I tato malá vzdálenost stačí na to, aby oslabila vliv teplého Golfského proudu a většinou tu v zimě sněžilo místo, aby pršelo jako v Bergenu.

Vyrazili jsme a začali si plně užívat řízení v Norsku. I přes husté sněžení se norští řidiči rádi lepí na zadek a jezdí rychleji, než je dovoleno, takže je opatrní cizinci očividně znervózňují (jenže jim se to s těma čtyřkolkama a hřebíkama v pneumatikách jezdí). Posledních pět kilometrů nejenže bylo po hodně velké vrstvě sněhu (nesypou, nesolí, tak jednou za týden protáhnou pluhem), ale také po typicky norské vozovce, kam se vejde jedno auto a občas jsou výhybky (a jeden musí vycouvat, nebo se počká na výhybce, když vidíme přijíždějící auto v dáli). Tuto sobotu to bylo ještě pikantní v tom, že jsme poměrně často potkávali náklaďáky svážející dřevo. Těsně před cílovým parkovištěm nás čekala zkouška v podobě prudkého úseku s namrzlými plotnami. Zkusila jsem to vyjet dvakrát, vždycky se zastavila uprostřed a musela couvat (bohužel se mnou museli couvat i norští řidiči, kteří věřili v to, že to vyjedem). Napotřetí jsme nandali řetězy a po hodině cesty dorazili do cíle, kde jsem zjistila, že jsem si doma zapomněla boty na lyže :-(. Půjčovnu jsem hledali marně, a tak jsme to otočili a jeli domů.

Doma jsme si uvařili oběd a vyrazili podruhé. Zajímavé bylo, že nás GPSka chtěla vést naprosto jinou cestou  (zjevně spojení cílů Gimleveien-Totland má nestabilní řešení ), ale nenechali jsme se a jeli už po paměti. 

Kolem třetí odpolední jsme si začali užívat prvního lyžovaní v samotné kolébce tohoto sportu. S klidem jsme mohli konstatovat, že ne všichni Norové (alespoň ne ti z okolí Bergenu) jezdí jako Northug. Potkávali jsme lyžující cyklisty (stejný charakteristický styl jako v Česku a k tomu pestrobarevné oblečky) a obrovské množství ťapkajících turistů. Lidí tu bylo, jako na cestě na Vrbatku, když je slunečno a nefouká.

S příchodem tmy se rozsvítily lampy a lyžovalo se vesele dál. Mají tu dva nasvětlené okruhy - 5 a 3 km a tradičně bývají rozsvícené do deseti do večera. Ale už mi jeden Nor vyprávěl, jak mu to zhasli zrovna v nejprudším sjezdu ve tři čtvrtě na deset. 

Narvané parkoviště u Bontveit

Dlouhá cesta 31.12.2010-3.1.2011

Jemen jsme opustili během silvestrovského opoledne a s plně naloženým (ba asi i přetíženým autem) jsme se vydali vstříc silvestrovskému veselí do Kněževse, odkud jsme prvního brzy ráno vyrazili směrem do Dánska. 

Se slzou v oku a těžkou tažkou v ruce opuštíme Jemen

Cesta probíhala hladce (německé dálnice na nový rok jsou opravdu skoro prázdné), a tak během necelých dvanácti hodin jsme dorazili do Aalborgu, kde jsme měli objednaný hotel. Přes svátky recepce funguje omezeně, a tak magnetickou kartu pro vstup do hotelu jsme našli v obálce s Kájovým jménem, která byla zvenku nalepana na vstupních dvěřích (inu opět, jiný kraj, jiný mrav).

Raní nandavání lyží na střechu (co kdyby je Dánové náhodou chtěli zcizit, do rakve se už nevešly)

 V neděli jsme se přesunuli posledních 60 kilometrů do Hirsthals, odkud nás čekala 19 hodinová cesta trajektem. Naládovala jsem se kinedrylem a skoro celou dobu prospala. Špatně mi nebylo, tedy alespoň ne na lodi.

Po západu slunce

V pondělí v osm ráno jsme dopluli do Bergenu. Proclení plně naloženého auta proběhlo hladce. Pan celník se nás zeptal, jestli vezeme alkohol, tak jsme řekli, že ano, ale v povoleném množství, tak se zeptal, co to je povolené množství, to jsem mu hladce odpověděla (protože jsem si to den předem zjistila, aby koeficient překročení nebyl vyšší než 2) a nechal nás jet. 

Tesně za výjezdem z přístavu na nás v příšerném snežení nadšeně mával takový norský stařeček s fotoaparátem a skoro nám skočil pod kola. Zastavili, otevřeli okénko a on se nám nadšeně jal vysvětlovat, že sbírá fotografie poznávacích značek a že českou ještě nemá. Vyloženě pozitivní přivítání tím, že hned někomu uděláme obrovskou radost jenom tím, odkud jsme.

Pak následoval průjezd Bergenem naštěstí s GPSkou, ale ani ta nebyla všemocná na zvládnutí nejpříšernější bergenské křižovatky napoprvé. Neboť místy se cesta najednou roztrojila a naše GPS říkala držte se vlevo, ale vlastně asi chtěla říct vlevo uprostřed. Ale časem jsem dokonvergovali  k našemu novému domovu Gimleveien 47, 5052 Bergen (pro ty, co by nám chtěli poslat pohled :-), nebo pro ty, kteří by se naší ulicí chtěli projít na google street view (ano, bydlíme v tom malém hnědém dřevěném domečku v podkrovním bytě)).

Tak tady jsme zabloudili (a nejen 3. ledna)

Do prázného bytu jsme přemístili všechny věci z auta a Kája padnul do postele a já vyrazila do práce. 

Jedna neblahá věc však byla, že se se mnou svět houpal jako na lodi, a to následující dva dny. 

Kája (5. týden) 29.11.-7.12.2010

Kája

V úterý přiletěl Kája. Kdo nezná doporučuji server http://www.flightradar24.com/ pro sledování letecké dopravy nad Evropou. To, že letadlo na chvíli zmizí, naštěstí neznamená, že spadlo, jen se nachází v oblasti, kde není žádný radar napojený do tohoto sledovacího systému. Takže Kájovo letadlo bylo z jedné bergenské kanceláře skoro neustále sledováno.

Pro Káju to byl první pobyt v Norsku vůbec, a tak kromě toho, že na ubytovně v mojí postýlce dospával pražský spánkový deficit, tak chodil na výlety a po večerech mi o nich nadšeně vyprávěl. Taky si první den musel koupit teplé spodky (Devold), protože i jeden stupeň pod nulou u břehu moře je nepříjemně lezavý, a teď jsme tady měli kolem minus deseti. 

Zmrzlý potok č.1

Zmrzlý potok č.2

Zatímco v Česku si lidé užívali nebývalé sněhové pokrývky, u nás vládl holomráz a potoky promrzly skrz naskrz. Svítilo sluníčko a z nebe nic nepadalo, což má neblahý vliv na ceny norské (především vodní) elektřiny. Podobný neblahý vliv má i dlouhodobá sněhová pokrývka, a tak Bergeňané nadšeně vítají své typicky deštivé počasí a oblevy, protože dost ušetří, neboť většina domácností elektřinou vaří i topí (rozvody zemního plynu tu nemají).

V sobotu jsme šli nakupovat vánoční dárky. V nejúžasnějším hračkářství v Bergenu (na ulici Vetrlisallmenningen) jsme objevili velblouda Pettera. Říkal, že se jmenuje stejně jako ten slavný lyžař, a taky říkal, že by ty naše české velbloudy srovnal pěkně do latě. Tak jsme ho tam raději nechali.

Velbloud Petter

V neděli jsme se vydali na krátký výlet s německým kamarádem Matthiasem do okolních hor a opět obdivovali rampouchy a norské sebevražedné cyklisty, kterým ve vyjížďce nezabrání ani souvislé ledové plotny.

Obyčejné rampouchy

Rampouchy - stalagnáty

Adventní svíce na Fløyen (nepřehlédnutelné z centra města)

Můj první troll si nandal čepici

Let domů

V úterý jsme letěli domů, do Prahy. V Bergenu nebyl problém (sněhu tu byly všeho všudy dva centimetry), ale těsně po nastoupení do letadla, pilot oznámil, že se kvůli nepříznivým podmínkám v Praze čeká, a tak se čekalo pů hodiny, a pak jsme kupodivu vyletěli. Nor hladce s letadlem přistál i na pražském sněhu, problém nastal s přistavením roury, neboť jí prokluzovala kolečka, ale i to po čtvrt hodině operátoři zvládli, a tak jsem mohla vykročit vstříc posledním pražským povinnostem, lyžařskému soustředění, rozlučkovým mejdanům a příšernému balení a vyklízení bytu a vlastně taky oslavě Vánoc.

Dánský pan profesor (4. týden) 22.11.-28.11.2010

Promoce

Promoce byla konečnou tečkou za mým studiem, které trvalo přesně 22 let a 22 dní. Po emociální stránce to byl pro mne zážitek. Ceremoniálně  jsem se rozloučila s ústavem, na kterém jsem strávila 9 přinejmenších dobrých let, a tak jsem si pobrečela a měla radost z velkého množství květin a dárků. Šéf byl v taláru a daroval mi kytici bílých růží. Hostina byla v konferenční místnosti Cafe Therapy, kde dětští hosté ocenili hřiště a tabuli na kreslení. Kytici jsem si užívala tak, že jsem ji celý den nosila po Praze a večer jsem ji větší část nechala mámě na Buštěhradě. Dvě vybrané vazby vyhrály konkurz na výlet do Norska, a to růže od Karla a kompaktní skladná kytice od Adélky.

Oslava v konferenční místnosti Cafe Therapy, tabule přišla hostům vhod

Lukáš, Ferenc a Olympa u pašovaných salátů od Adélky a Karla

Cesta do Norska

S vázanými kyticemi se do letadla může, ufff. Z letadla, které doletělo do Prahy z Bergenu, vystoupil Láďa a informoval mne, že málem neodletěli, že na provinčním bergenském letišti měli "bombu," ale nakonec se vše zvládlo s přibližně s dvacetiminutovým zpožděním. Většina Norů, s kterými jsem letěla v sobotu, letěla tímto letadlem zpět a kupodivu teď už vypadali docela střízlivě.

V Bergenu na letišti jsem se seznámila s Jarčou (ono přecijenom Češi se od Norů zatím docela dobře poznají) a ta mi nabídla, že by mne její kamarádi, které jede navštívít, mohli vzít autem do centra, a tak jsem poznala další Čechy: Martinu a Adama. Cestou jsme se stavili na studentských kolejích, kde Martina s Jarčou strávily svůj výměnný pobyt a holky sentimentálně zavzpomínaly na štěnice a šváby. Osmnácti patrová kolej byla strašně depresivní, dlouhé temné chodby měly atmosféru atomového krytu lehce řízlého prvky z běžného panelákového sklepu. Také mne holky pozvaly na Adamovu páteční oslavu narozenin.

Práce, dánský pan profesor

Ačkoliv jsem se do centra dostala okolo páté večer poměrně utahaná po několikadenním slavení v Česku s celým širokým příbuzenstvem. Musela jsem (a samozřejmě jsem i chtěla) se jít podívat na otce našeho laserového systému a aparatury na přípravu Rydbergových atomů, který nás přijel navštívit z dánského Århusu. Erik (dánský pan profesor) s Abdulem zjevně pochopili, že nejsem úplně ve formě a po dvou hodinách mne poslali domů. Avšak já jsem pochopila, že ani o nadcházejícím víkendu si neodpočinu, že nás čeká bohatý vědecký (především experimentální) a společenský program.

Měřili jsme, měřili jsme a měřili jsme. Diskutovali jsme, diskutovali jsme a diskutovali jsme. Vůbec to byl dost dobrý start, hromadu věcí jsem pochopila a strašně moc se toho naučila. Nicméně jsem byla ráda, když mne v pátek večer poslali na oslavu Adamových narozenin se slovy, že poznat nové kamarády v novém prostředí je strašně důležité.

Ústavní transportní koloběžka

Adamovy narozeniny

K Martině a Adamovi jsem přišla úplně vyřízená. Ujali se mne a dali mi najíst - delikátní mořský pstruh na zelenině. Mají s sebou Pajdu, hrubostrstého jezevčíka od Heřmanů z Dobrovíze. Tak jsme celý večer probírali Bergen a Nory a sport a vědu a publikace a smysl publikací, a tak vůbec... až jsem druhý den přišla na svůj pokoj v brzkých ranních hodinách.

 

Dar Adamovi

Pracovní výlet (sobota)

Na sobotní odpoledne byl domluvem výlet za účelem stmelení naší experimentální skupiny. Vyrazili jsme autem od ústavu, směrem k dolní stanici lanovky na Ulriken. Vyjeli lanovkou na kopec, udělali vrcholové foto a celí vymrzlí a vyfoukaní štastně zasedli k pozdnímu obědu v místní restauraci. Probírali jsme všechno možné. Ze všeho nejvíce mne dostalo dánské heslo: "Udržujte čisté Dánsko, pomozte Švédům na jejich trajekt." A tak pomalu začínám pronikat do norsko-švédsko-dánsko-islanských vztahů. Myslím, že se mají moc rádi, ale ještě raději se škádlí. 

Také mne norský šéf informoval o tom, že jeden z jeho známých minulý týden po ztrátě větru nechtěně přistál na paraglidu na střeše jednoho domu v ulici, kam se budeme v lednu stěhovat. Naštěstí známého dali v nemocnici dohromady. Tak doufám, že to byl na nějakou dobu poslední Nor, který do této lokality spadl z nebe a že se nám žádný podobný neprobourá do obýváku.

Z restaurace na Ulrikenu

Bergen těsně po západu slunce

Norský šéf, dánský šéf a další dva kolegové

Bergenský stromeček

Při vstupu do největšího perníkového města světa

Večer jsem šla nasát vánoční atmosféru do města, neboť právě začal advent a bergenští to oslavili velkolepým ohňostrojem a pak ještě velkolepější zácpou, když se jali hromadně opouštět centrum města.

Na místním bulváru vyrostl obrovský stan, ve kterém vyrostlo největší perníkové město na světě.

Pracovní neděle

Začali jsme měřit v deset a měřili jen do pěti, protože pak nás Abdul pozval na večeři k sobě domů. Čekalo nás plné lahodné pákistánské menu s jehnětem, kuřecím, tradičním chlebem, rýží, kari a pak ještě tradiční norský dort a na to tradiční pákistánský mrkvový dezert. Krátce nás seznámil se svým rodným městem - Abbottabad, které je, jak říkal strašně malé - pouhých 1,5 milionu obyvatel.

Po tom co jsme u Abdula skončili, tak jsme se s dánským panem profesorem vrátili taxíkem do centra a výbornou pákistánskou (tradičně muslimskou) večeři zapili pivem a probrali moji bergenskou budoucnost.

Laborka (3. týden) 15.11.-22.11.2010

Práce

Po črtnáctidenním intenzívním rychlostudiu fyzikálních vlastností Rydbergových atomů se přesouvám do laborky. Původně tomu mělo být o pár dnů dříve, neboť můj můj nový šéf na mne naléhal, abych nastoupila už od listopadu, že tu bude "experimentální čaroděj z Argentiny" Daniel, který mne jistě rychle zasvětí do problematiky. Bohužel nakonec nemohl z rodinných důvodů dorazit, a tak jsem musela vyčkat na návrat pákistánského kolegy Abdula. Ten zde dokončuje doktorát a v současné době má laborku pod palcem.

Dodržování bezpečnostních pokynů je v Norsku na podobné úrovni jako v Česku, tj. nenosíme ochranné brýle, ani přímo nezíráme do svazků. Chemie se tu dělá podobně - roztoky z metanolu mícháme nad umyvadlem bez digestoře, a tu tam nám něco ukápne do umyvadla (i když většinu se toho tady snažíme zachytit do speciální odpadní nádoby).

Moje práce začala mícháním laserových barviv. Současný laserových systém se sestává ze tří barvivových laserů čerpaných 2. harmonickou Nd:YAGu. Lasery jsou krásné, neboť je jim vidět krásně až do dutiny a ladit se u nich může skoro všechno. Nejsložitější z nich je stejně starý jako já, byl vyroben v Americe a má francouzský manuál, spotřebuje se do něj cca 2x 0,5l barviva rozpuštěného v metanolu, dvakrát už za svoji existenci zahořel (tady asi před rokem a hasilo se to modlitebním koberečkem).

Rydbergovy atomy (tj. atomy, které mají vybuzený/é elektron/y na vysoké hladiny (cca n>10), tyto se pak pohybují daleko od jádra (desítky nanometrů) a nabývají speciálních vlastností) připravujeme z lithia ve speciální vakuové aparatuře. První problém, který jsme objevili, bylo, že po delší odstávce nefunguje jedna z rotačních vývěv. Nicméně slovo dalo slovo a půjčili nám jednu ze sousední skupiny. Avšak měla trojfázový příkon, na který již v naší laborce nebyla volná zásuvku, avšak místní ústavní elektrikáři tento problém bryskně vyřešili trojfázovou rozbočkou.

Vůbec musím zmínit, že zdejší dílny jak elektrická tak i mechanická fungují mnohem vstřícněji než naše dílny pražské. Místní technici se nanejvýš tváří mile a snaží se problém rychle vyřešit.  Jak se ukázalo později, tak  i svařování autogenem realizují na počkání.

Trojfázová rozbočka

Úřady

Vše funguje tak, jak mi bylo na začátko slíbeno. Dostávám šek s prvním platem. Dostávám přidělené norské identifikační číslo, dostávám daňovou kartu (přesně čtrnáct dnů po odevzdání žádosti).

Výlet

S německým sousedem z ubytovny se domlouváme na společný sobotní výlet a vyrážíme na vyhlídkovou trasu na úbočí Fløyenu. Naštěstí se dostáváme nad úroveň bergenského smogu a můžeme se kochat obrovským množstvím rampouchů, strachovat se o Nora prořezávajícího strom (práce prováděná s typicky norskou sebejistotou a bez nulového jištění), kochat se předzahrádkami v lukrativní "nejvíce slunečné" čtvrti a pohoršovat se nad tím, co zbyde z bicyklu, pokud vše není dokonale přiuzamčeno.

Mrzne

Norská nesmrtelnost - "řežeme větev pod sebou"

Předzahrádka

Smog - Bergen=město, které nesnese hezké počasí

Relikt

Cesta do Prahy

V sobotu večer nasedám do letadla směr Praha, abych se mohla zúčastnit pondělní promoce. Cca 95% pasažérů jsou rozjuchaní Norové, kteří letí do Prahy za kulturou, pak trochu taky za levnými nákupy a v poslední řadě samozřejmě za levným alkoholem. Avšak dostávám palubní lístek na samý konec letadla a jsem obklopena početnější skupinkou, která to již notně rozjíždí na palubě letadla, posledních třicet minut letu již zpívají norské, soudě podle jejich výrazu, zjevně sprostonárodní písně. V Ruzyni se jim nechce vystupovat a hulákají na pilota, ať je sveze do centra. Ale pak se naštěstí nějak vypotácejí a dostávám pochvalu od Karla, že stíháme povolenou dobu neplaceného parkování (15 min).