Bembi Bemboudová v Norsku: Lyžování s Nory (22.-23.1.2011)

Třetí lednový týden jsem si uvědomila, že mi lyžování zatraceně chybí. Tož lyžovat, to jsme s Kájou byli, ale chybí mi takové to za někoho jezdit a poznat opravdové lyžující Nory. V Bergenu je lyžařů běžců snad ještě míň než v Praze, ale naštěstí jeden z nich je můj šéf, který je většinu tohoto rok na sabatiklu (nejdřív byl v Argentině a na zimu se přesunul do Finska), ale občas se v Bergenu vyskytne. A tak jednoho rána jsem sebrala odvahu a zašla za ním se zeptat, s kým by se dalo v Norsku lyžovat. Zeptal se mne, kolik mi je let, a pak usoudil, že bych to snad s jeho kamarády mohla přežít a zorganizoval to tak, že jsem je o víkendu jela navšívit na chatu do Sjusete u Nordheimsundu. Sám už tam nemohl, protože právě odjížděl do Finska.

Původně jsem tam měla dojet autobusem, ale nakonec to dopadlo tak, že mne vyzvedla Jorunn, která také na chatu jela až v sobotu.

Původem to jsou orienťáci z klubu Gular, kteří se v zimě nudili, a tak začali běhat lyžařské maratony a na víkendové trénování si pronajali chatu. Celkem jsme tu byli čtyři a pro mne to byl úžasný zážitek. Luxusně vybavená chata (sauna, vířivka...), ale se zamrzlou vodou, takže se nedalo sprchovat a záchod byl v kůlně umístěn provizorní chemický.

S Jorunn jsme dorazily až v sobotu odpoledne, a tak jsme stihly pouze večerní lyžování. Nicméňě u Sjusete mají krásný osvětlený pětikilometrový okruh, samým nadšením jsem dala čtyři. Pak mne čekala norská koupel ve sněhu. Zážitek nad zážitky, jen škoda, že byl firn, tak jsem skončila trochu poškrábaná.

Norové opravdu po lyžování pijí mléko (odstředěné 0,1% tuku). Tom (šéfův bratr) uvařil večeři, a tak nějak se začalo popíjet. Šéfovi kamarádi jsou bohatí, a tak se pilo hodně a hodně to míchali. Naučila jsem se, že roli Pepíčka má v norských vtipech lite Ole, a taky jsem pár norských vtipů o lite Ole vyslechla, ale ty jsou bohužel nepublikovatelné. V jedenáct Tom vylezl na verandu a začal halekat, má krásný zvučný hlas a zpíval nějakou strašně smutnou norskou zamilovanou písničku. Příchod rozněžněných losic jsem měla slíbený za dvacet minut, ale bohužel se žádná nedostavila (nebo si to nepamatuji).

Nedělní ráno bylo pomalé. Zatímco norští kolegové se rozprostřeli před televizí, kde teoreticky studovali, jak se běhají sprinty, a pak jak běhají puškoběžci. Chvílema vzali do ruky dalekohled a z okna pozorovali trénující lyžaře na tratích a vedli moudra o tom, jak se rivalové utaví a přetrénují. Trénink před televizí mne plně neuspokojoval a svítící sluníčko mne nezadržitelně táhlo ven. Tento den jsem zažila první jarní lyžování jenom v mikině, neboť bylo šest nad nulou. Avšak trať byla krásně zmrzlá a výhledy uchvacující, byla inverze. Celý okruh v Sjusete má asi 15 km, a tak jsem tak pomalu jezdila a fotila a strašně si užívala to, že mám zase sílu jezdit.