Mistrovství světa v klasickém lyžování přichází (únor)

Norsko se připravuje na vrcholnou událost

Co se týče sportu, tak Norového ho mají opravdu rádi. Podle mého osobního pozorování, vybraní bergenští Norové ho rádi sledují v televizi (kromě šéfa mám za kolegy samé pecky), východní Norového ho jak rádi sledují, tak provozují. Průměrná rychlost norského rekreačního lyžaře martkantně narůstá se zeměpisnou délkou.

Avšak na mistrovství světa se připravovala celá země a místní marketingoví specialisté útočili na národní city. Kdo by si nepřiplatil za chleba s Péťou? Nepořídil pořádnou televizi na sledování výsledků neohrožitelné Marit? Příp. nepřečetl o vycházejících norských hvězdách na škatulích od mléka? Příp. nechtěl používat stejný šampon jako bloňdatá vlasatice Therese Johaugová? V Oslu šli ještě dále, a tak v obchodu s názvem "Kondomerie" k lubrikantům nasadili cedulku: "Nezapomenutelný skluz při mistrovství světa." a o figurínu lepé norské děvy opřeli RCSky.

Vylepšená dodávka

Z obalu od chleba

Z obalu od mléka

Upravený birkenbeinerský motiv prodavači elektra

Kondomerie 1

Kondomerie 2

Bergenské lyžování (únorové víkendy)

Totland/Bontveiet

Nejlepší tratě do hodinky cestem autem od Bergenu, skvěle udržované, v noci osvětlené. Letošní zimu máme štěstí, že je na nich sníh. O víkendech hustota zalidnění připomíná cestu z Míseček na Vrbatku za slunečného bezvětrného počasí.

Odložený traktor

Vzácná návštěva z Prahy

Fløyen (místní Petřín)

Hodinku pěšky od našeho bytu (s nutným stoupáním 350 m), cesta se dá zkrátit lanovkou (petřínského typu). Tratě upravené úzkou rolbou (bruslit se tu dá, pokud se necítíte hloupě, že jedete přes stopu). Na klasiku jsem měla štěstí na modrý extra. Neuvěřitelné lyžování na 5 km okruhu mezi jezery a sklanatými horami. Místy se budete cítit jako ve středomoří - sosnový háj s výhledem na moře.

Díky bergenskému klimatu jsou většinou buď bez sněhu, rozbředlé, nebo totálně zledovatělé.

Galerie rampouchů - lokální nehomogenita gravitačního pole

Lyžování s Nory (22.-23.1.2011)

Třetí lednový týden jsem si uvědomila, že mi lyžování zatraceně chybí. Tož lyžovat, to jsme s Kájou byli, ale chybí mi takové to za někoho jezdit a poznat opravdové lyžující Nory. V Bergenu je lyžařů běžců snad ještě míň než v Praze, ale naštěstí jeden z nich je můj šéf, který je většinu tohoto rok na sabatiklu (nejdřív byl v Argentině a na zimu se přesunul do Finska), ale občas se v Bergenu vyskytne. A tak jednoho rána jsem sebrala odvahu a zašla za ním se zeptat, s kým by se dalo v Norsku lyžovat. Zeptal se mne, kolik mi je let, a pak usoudil, že bych to snad s jeho kamarády mohla přežít a zorganizoval to tak, že jsem je o víkendu jela navšívit na chatu do Sjusete u Nordheimsundu. Sám už tam nemohl, protože právě odjížděl do Finska.

Původně jsem tam měla dojet autobusem, ale nakonec to dopadlo tak, že mne vyzvedla Jorunn, která také na chatu jela až v sobotu.

Původem to jsou orienťáci z klubu Gular, kteří se v zimě nudili, a tak začali běhat lyžařské maratony a na víkendové trénování si pronajali chatu. Celkem jsme tu byli čtyři a pro mne to byl úžasný zážitek. Luxusně vybavená chata (sauna, vířivka...), ale se zamrzlou vodou, takže se nedalo sprchovat a záchod byl v kůlně umístěn provizorní chemický.

S Jorunn jsme dorazily až v sobotu odpoledne, a tak jsme stihly pouze večerní lyžování. Nicméňě u Sjusete mají krásný osvětlený pětikilometrový okruh, samým nadšením jsem dala čtyři. Pak mne čekala norská koupel ve sněhu. Zážitek nad zážitky, jen škoda, že byl firn, tak jsem skončila trochu poškrábaná.

Norové opravdu po lyžování pijí mléko (odstředěné 0,1% tuku). Tom (šéfův bratr) uvařil večeři, a tak nějak se začalo popíjet. Šéfovi kamarádi jsou bohatí, a tak se pilo hodně a hodně to míchali. Naučila jsem se, že roli Pepíčka má v norských vtipech lite Ole, a taky jsem pár norských vtipů o lite Ole vyslechla, ale ty jsou bohužel nepublikovatelné. V jedenáct Tom vylezl na verandu a začal halekat, má krásný zvučný hlas a zpíval nějakou strašně smutnou norskou zamilovanou písničku. Příchod rozněžněných losic jsem měla slíbený za dvacet minut, ale bohužel se žádná nedostavila (nebo si to nepamatuji).

Nedělní ráno bylo pomalé. Zatímco norští kolegové se rozprostřeli před televizí, kde teoreticky studovali, jak se běhají sprinty, a pak jak běhají puškoběžci. Chvílema vzali do ruky dalekohled a z okna pozorovali trénující lyžaře na tratích a vedli moudra o tom, jak se rivalové utaví a přetrénují. Trénink před televizí mne plně neuspokojoval a svítící sluníčko mne nezadržitelně táhlo ven. Tento den jsem zažila první jarní lyžování jenom v mikině, neboť bylo šest nad nulou. Avšak trať byla krásně zmrzlá a výhledy uchvacující, byla inverze. Celý okruh v Sjusete má asi 15 km, a tak jsem tak pomalu jezdila a fotila a strašně si užívala to, že mám zase sílu jezdit.

Pronajatá chata

Oblaka nad fjordem

Norské značení na tratích  "pytel 2,2 km"

Sjusete

Výjezdní seminář (20.-21.1.2011)

Jako jediný cizinec a jako jediný experimentátor jsem byla pozvána na výjezdní seminář teoretické části naší skupiny. Akce se začala plánovat dva týdny předem, ale oficiálně bylo zakázáno cokoliv plánovat, aby se v práci nezabíjel čas. Věková hranice účastníků padla na 35 (věk nejstaršího účastníka, který zároveň je hlavním řešitelem grantu, z kterého se to celé platilo).

Na mne bylo pouze připravit si půlhodinovou prezentaci, zabalit plavky a povlečení (každopádně jsem se nejdřív nechápavě ptala, proč si máme s sebou vzít špatné oblečení, až pak mi došlo, že kolegové nemyslí "bad clothes" ale "bed clothes").

V den odjezdu jsme všichni dorazili do práce před devátou. Překvapilo mne, že kolega norský doktorand přijel zánovním mercedesem, který měl najeto něco okolo 500 km (pak se přiznal, že ho má půjčený od rodičů a že by ho strašně rád vyzkoušel na německých dálnicích (v Norsku to je nuda, maximální rychlost i na dálnici je 80 km/h)).

První zastávka byla v supermarketu, kde osm lidí navršilo jeden vozík neuvěřitelným způsobem (taky šel na účet grantu), sama jsem si tam dovolila přidat jedno balení zeleného čaje a balení gumových rukavic na mytí nádobí a už jsem se pomalu začínala těšit, až ochutnám od všech těch dobrot, které se v něm objevily, protože samotnou by mne je nenapadlo koupit nebo mi přišly opravdu, ale opravdu strašně drahé (i když už si pomalu zvykám na bochník chleba za 26, mlíko za 16 a jabka za 25, banány mají občas za 10; nicméně kilo hovězího za 260 a pivo v plechovce za 30; do vinmonopolet (obchody s lihovými roztoky s koncentrací vyšší 5%) jsem se ještě podívat nešla).

Seminář se konal na ostrově Radøy v luxusní chatě se čtyřmi ložnicemi, venkovní vyhřívanou vířivkou, sanou, koženou sedací soupravou a maxi LCD  televizí (velmi vhodnou pro promítání prezentací). Začalo se obědem - chleba s čímkoliv, co je po ruce (kolegové mají moc rádi majonézu, kaviárovou pastu a jeden moc miluje sýr naládovaný kmínem). Po obědě se začalo s pivem.

Celé odpoledne se přednášelo a pilo kafe, pivo a víno a přednášelo a diskutovalo se a vůbec to pro mě bylo přínosné vidět, co všechno teoretici můžou dělat. A co ti moji kolegové vlastně tak dennodenně usilovně modelují, většina jich řeší atomy vodíku a helia a zkoumají vícefotonové interakce. Vůbec nějak se snaží tyto málo částicové problémy vyřešit natvrdo s minimem aproximací (jestli jsem to dobře pochopila). Taky jsem se během tohoto odpoledne naučila, že neexistují problémy, ale pouze výzvy. Sama jsem jim pěkně nastínila, jak se chystám femtosekundovou spektroskopií zkoumat dynamiku vlnových balíků v Rydbergových atomech.

Během několika posleních přednášek kolegyně zadělala těsto na pizzu, a když se dopřednášelo, tak jsme se vrhli do hromadného vaření.

Pak jsme se hromadně naložili i s pivama do vířivky. Já se z vířivky přesunula do sauny, kde jsem si dala tři seance a nechala jsem tak kolegům volný prostor pro norštinu. Jinak musím říct, že byli maximálně ohleduplní a bavili se anglicky.

První třída s mostem pro jednosměrný provoz řízený semafory

Chaty na pobřeží

Vybalování nákupu

Natěsnáni na přednášce

Vědecká diskuse

Pohled z okna

Přednáška

Hromadné vaření, výsledek byl naprosto delikátní

Pozor! Prudký nájezd do myčky

I teoretici rádi experimentují: "Kolik vody vytlačíme?"

Po sauně jsem přišla akorát doprostřed vážné diskuse na téma: "Proč PhD?" a tak pod mírným vlivem lihovin a zcela zrelaxovaná po sauně jsem jim řekla, že přeci proto, aby dostali super postdoca.

Druhý den jsme odpočívali, dolévali vodu do poloprázdné vířivky, trochu uklízeli a nasedli do aut a po obědě odjeli do ústavu. Kde na mne čekal mail od šéfa (muže činu), který promptně zareagoval na můj dotaz, jestli neví o někom, s kým bych mohla lyžovat. Napsal mi, že mám zavolat tomu a tomu člověkovi, a že víkend můžu strávit tam a tam na horách, když zítra nasednu do toho a toho autobusu; tak jsem zavolala a začala se strašně těšit na lyžování s norsky norskými Nory.

Naše první lyžování (8.1.2011)

V sobotu jsme se rozhodli, že vyrazíme na lyže. V pátek jsem od lyžujícího šéfa vyzjistila, kam se dá jet na lyže nejblíže Bergenu a on nám poradil region Totland/Bontveit vzdálený 15 km jihovýchodně od Bergenu. I tato malá vzdálenost stačí na to, aby oslabila vliv teplého Golfského proudu a většinou tu v zimě sněžilo místo, aby pršelo jako v Bergenu.

Vyrazili jsme a začali si plně užívat řízení v Norsku. I přes husté sněžení se norští řidiči rádi lepí na zadek a jezdí rychleji, než je dovoleno, takže je opatrní cizinci očividně znervózňují (jenže jim se to s těma čtyřkolkama a hřebíkama v pneumatikách jezdí). Posledních pět kilometrů nejenže bylo po hodně velké vrstvě sněhu (nesypou, nesolí, tak jednou za týden protáhnou pluhem), ale také po typicky norské vozovce, kam se vejde jedno auto a občas jsou výhybky (a jeden musí vycouvat, nebo se počká na výhybce, když vidíme přijíždějící auto v dáli). Tuto sobotu to bylo ještě pikantní v tom, že jsme poměrně často potkávali náklaďáky svážející dřevo. Těsně před cílovým parkovištěm nás čekala zkouška v podobě prudkého úseku s namrzlými plotnami. Zkusila jsem to vyjet dvakrát, vždycky se zastavila uprostřed a musela couvat (bohužel se mnou museli couvat i norští řidiči, kteří věřili v to, že to vyjedem). Napotřetí jsme nandali řetězy a po hodině cesty dorazili do cíle, kde jsem zjistila, že jsem si doma zapomněla boty na lyže :-(. Půjčovnu jsem hledali marně, a tak jsme to otočili a jeli domů.

Doma jsme si uvařili oběd a vyrazili podruhé. Zajímavé bylo, že nás GPSka chtěla vést naprosto jinou cestou  (zjevně spojení cílů Gimleveien-Totland má nestabilní řešení ), ale nenechali jsme se a jeli už po paměti. 

Kolem třetí odpolední jsme si začali užívat prvního lyžovaní v samotné kolébce tohoto sportu. S klidem jsme mohli konstatovat, že ne všichni Norové (alespoň ne ti z okolí Bergenu) jezdí jako Northug. Potkávali jsme lyžující cyklisty (stejný charakteristický styl jako v Česku a k tomu pestrobarevné oblečky) a obrovské množství ťapkajících turistů. Lidí tu bylo, jako na cestě na Vrbatku, když je slunečno a nefouká.

S příchodem tmy se rozsvítily lampy a lyžovalo se vesele dál. Mají tu dva nasvětlené okruhy - 5 a 3 km a tradičně bývají rozsvícené do deseti do večera. Ale už mi jeden Nor vyprávěl, jak mu to zhasli zrovna v nejprudším sjezdu ve tři čtvrtě na deset. 

Narvané parkoviště u Bontveit

Dlouhá cesta 31.12.2010-3.1.2011

Jemen jsme opustili během silvestrovského opoledne a s plně naloženým (ba asi i přetíženým autem) jsme se vydali vstříc silvestrovskému veselí do Kněževse, odkud jsme prvního brzy ráno vyrazili směrem do Dánska. 

Se slzou v oku a těžkou tažkou v ruce opuštíme Jemen

Cesta probíhala hladce (německé dálnice na nový rok jsou opravdu skoro prázdné), a tak během necelých dvanácti hodin jsme dorazili do Aalborgu, kde jsme měli objednaný hotel. Přes svátky recepce funguje omezeně, a tak magnetickou kartu pro vstup do hotelu jsme našli v obálce s Kájovým jménem, která byla zvenku nalepana na vstupních dvěřích (inu opět, jiný kraj, jiný mrav).

Raní nandavání lyží na střechu (co kdyby je Dánové náhodou chtěli zcizit, do rakve se už nevešly)

 V neděli jsme se přesunuli posledních 60 kilometrů do Hirsthals, odkud nás čekala 19 hodinová cesta trajektem. Naládovala jsem se kinedrylem a skoro celou dobu prospala. Špatně mi nebylo, tedy alespoň ne na lodi.

Po západu slunce

V pondělí v osm ráno jsme dopluli do Bergenu. Proclení plně naloženého auta proběhlo hladce. Pan celník se nás zeptal, jestli vezeme alkohol, tak jsme řekli, že ano, ale v povoleném množství, tak se zeptal, co to je povolené množství, to jsem mu hladce odpověděla (protože jsem si to den předem zjistila, aby koeficient překročení nebyl vyšší než 2) a nechal nás jet. 

Tesně za výjezdem z přístavu na nás v příšerném snežení nadšeně mával takový norský stařeček s fotoaparátem a skoro nám skočil pod kola. Zastavili, otevřeli okénko a on se nám nadšeně jal vysvětlovat, že sbírá fotografie poznávacích značek a že českou ještě nemá. Vyloženě pozitivní přivítání tím, že hned někomu uděláme obrovskou radost jenom tím, odkud jsme.

Pak následoval průjezd Bergenem naštěstí s GPSkou, ale ani ta nebyla všemocná na zvládnutí nejpříšernější bergenské křižovatky napoprvé. Neboť místy se cesta najednou roztrojila a naše GPS říkala držte se vlevo, ale vlastně asi chtěla říct vlevo uprostřed. Ale časem jsem dokonvergovali  k našemu novému domovu Gimleveien 47, 5052 Bergen (pro ty, co by nám chtěli poslat pohled :-), nebo pro ty, kteří by se naší ulicí chtěli projít na google street view (ano, bydlíme v tom malém hnědém dřevěném domečku v podkrovním bytě)).

Tak tady jsme zabloudili (a nejen 3. ledna)

Do prázného bytu jsme přemístili všechny věci z auta a Kája padnul do postele a já vyrazila do práce. 

Jedna neblahá věc však byla, že se se mnou svět houpal jako na lodi, a to následující dva dny. 

Kája (5. týden) 29.11.-7.12.2010

Kája

V úterý přiletěl Kája. Kdo nezná doporučuji server http://www.flightradar24.com/ pro sledování letecké dopravy nad Evropou. To, že letadlo na chvíli zmizí, naštěstí neznamená, že spadlo, jen se nachází v oblasti, kde není žádný radar napojený do tohoto sledovacího systému. Takže Kájovo letadlo bylo z jedné bergenské kanceláře skoro neustále sledováno.

Pro Káju to byl první pobyt v Norsku vůbec, a tak kromě toho, že na ubytovně v mojí postýlce dospával pražský spánkový deficit, tak chodil na výlety a po večerech mi o nich nadšeně vyprávěl. Taky si první den musel koupit teplé spodky (Devold), protože i jeden stupeň pod nulou u břehu moře je nepříjemně lezavý, a teď jsme tady měli kolem minus deseti. 

Zmrzlý potok č.1

Zmrzlý potok č.2

Zatímco v Česku si lidé užívali nebývalé sněhové pokrývky, u nás vládl holomráz a potoky promrzly skrz naskrz. Svítilo sluníčko a z nebe nic nepadalo, což má neblahý vliv na ceny norské (především vodní) elektřiny. Podobný neblahý vliv má i dlouhodobá sněhová pokrývka, a tak Bergeňané nadšeně vítají své typicky deštivé počasí a oblevy, protože dost ušetří, neboť většina domácností elektřinou vaří i topí (rozvody zemního plynu tu nemají).

V sobotu jsme šli nakupovat vánoční dárky. V nejúžasnějším hračkářství v Bergenu (na ulici Vetrlisallmenningen) jsme objevili velblouda Pettera. Říkal, že se jmenuje stejně jako ten slavný lyžař, a taky říkal, že by ty naše české velbloudy srovnal pěkně do latě. Tak jsme ho tam raději nechali.

Velbloud Petter

V neděli jsme se vydali na krátký výlet s německým kamarádem Matthiasem do okolních hor a opět obdivovali rampouchy a norské sebevražedné cyklisty, kterým ve vyjížďce nezabrání ani souvislé ledové plotny.

Obyčejné rampouchy

Rampouchy - stalagnáty

Adventní svíce na Fløyen (nepřehlédnutelné z centra města)

Můj první troll si nandal čepici

Let domů

V úterý jsme letěli domů, do Prahy. V Bergenu nebyl problém (sněhu tu byly všeho všudy dva centimetry), ale těsně po nastoupení do letadla, pilot oznámil, že se kvůli nepříznivým podmínkám v Praze čeká, a tak se čekalo pů hodiny, a pak jsme kupodivu vyletěli. Nor hladce s letadlem přistál i na pražském sněhu, problém nastal s přistavením roury, neboť jí prokluzovala kolečka, ale i to po čtvrt hodině operátoři zvládli, a tak jsem mohla vykročit vstříc posledním pražským povinnostem, lyžařskému soustředění, rozlučkovým mejdanům a příšernému balení a vyklízení bytu a vlastně taky oslavě Vánoc.