Dánský pan profesor (4. týden) 22.11.-28.11.2010

Promoce

Promoce byla konečnou tečkou za mým studiem, které trvalo přesně 22 let a 22 dní. Po emociální stránce to byl pro mne zážitek. Ceremoniálně  jsem se rozloučila s ústavem, na kterém jsem strávila 9 přinejmenších dobrých let, a tak jsem si pobrečela a měla radost z velkého množství květin a dárků. Šéf byl v taláru a daroval mi kytici bílých růží. Hostina byla v konferenční místnosti Cafe Therapy, kde dětští hosté ocenili hřiště a tabuli na kreslení. Kytici jsem si užívala tak, že jsem ji celý den nosila po Praze a večer jsem ji větší část nechala mámě na Buštěhradě. Dvě vybrané vazby vyhrály konkurz na výlet do Norska, a to růže od Karla a kompaktní skladná kytice od Adélky.

Oslava v konferenční místnosti Cafe Therapy, tabule přišla hostům vhod

Lukáš, Ferenc a Olympa u pašovaných salátů od Adélky a Karla

Cesta do Norska

S vázanými kyticemi se do letadla může, ufff. Z letadla, které doletělo do Prahy z Bergenu, vystoupil Láďa a informoval mne, že málem neodletěli, že na provinčním bergenském letišti měli "bombu," ale nakonec se vše zvládlo s přibližně s dvacetiminutovým zpožděním. Většina Norů, s kterými jsem letěla v sobotu, letěla tímto letadlem zpět a kupodivu teď už vypadali docela střízlivě.

V Bergenu na letišti jsem se seznámila s Jarčou (ono přecijenom Češi se od Norů zatím docela dobře poznají) a ta mi nabídla, že by mne její kamarádi, které jede navštívít, mohli vzít autem do centra, a tak jsem poznala další Čechy: Martinu a Adama. Cestou jsme se stavili na studentských kolejích, kde Martina s Jarčou strávily svůj výměnný pobyt a holky sentimentálně zavzpomínaly na štěnice a šváby. Osmnácti patrová kolej byla strašně depresivní, dlouhé temné chodby měly atmosféru atomového krytu lehce řízlého prvky z běžného panelákového sklepu. Také mne holky pozvaly na Adamovu páteční oslavu narozenin.

Práce, dánský pan profesor

Ačkoliv jsem se do centra dostala okolo páté večer poměrně utahaná po několikadenním slavení v Česku s celým širokým příbuzenstvem. Musela jsem (a samozřejmě jsem i chtěla) se jít podívat na otce našeho laserového systému a aparatury na přípravu Rydbergových atomů, který nás přijel navštívit z dánského Århusu. Erik (dánský pan profesor) s Abdulem zjevně pochopili, že nejsem úplně ve formě a po dvou hodinách mne poslali domů. Avšak já jsem pochopila, že ani o nadcházejícím víkendu si neodpočinu, že nás čeká bohatý vědecký (především experimentální) a společenský program.

Měřili jsme, měřili jsme a měřili jsme. Diskutovali jsme, diskutovali jsme a diskutovali jsme. Vůbec to byl dost dobrý start, hromadu věcí jsem pochopila a strašně moc se toho naučila. Nicméně jsem byla ráda, když mne v pátek večer poslali na oslavu Adamových narozenin se slovy, že poznat nové kamarády v novém prostředí je strašně důležité.

Ústavní transportní koloběžka

Adamovy narozeniny

K Martině a Adamovi jsem přišla úplně vyřízená. Ujali se mne a dali mi najíst - delikátní mořský pstruh na zelenině. Mají s sebou Pajdu, hrubostrstého jezevčíka od Heřmanů z Dobrovíze. Tak jsme celý večer probírali Bergen a Nory a sport a vědu a publikace a smysl publikací, a tak vůbec... až jsem druhý den přišla na svůj pokoj v brzkých ranních hodinách.

 

Dar Adamovi

Pracovní výlet (sobota)

Na sobotní odpoledne byl domluvem výlet za účelem stmelení naší experimentální skupiny. Vyrazili jsme autem od ústavu, směrem k dolní stanici lanovky na Ulriken. Vyjeli lanovkou na kopec, udělali vrcholové foto a celí vymrzlí a vyfoukaní štastně zasedli k pozdnímu obědu v místní restauraci. Probírali jsme všechno možné. Ze všeho nejvíce mne dostalo dánské heslo: "Udržujte čisté Dánsko, pomozte Švédům na jejich trajekt." A tak pomalu začínám pronikat do norsko-švédsko-dánsko-islanských vztahů. Myslím, že se mají moc rádi, ale ještě raději se škádlí. 

Také mne norský šéf informoval o tom, že jeden z jeho známých minulý týden po ztrátě větru nechtěně přistál na paraglidu na střeše jednoho domu v ulici, kam se budeme v lednu stěhovat. Naštěstí známého dali v nemocnici dohromady. Tak doufám, že to byl na nějakou dobu poslední Nor, který do této lokality spadl z nebe a že se nám žádný podobný neprobourá do obýváku.

Z restaurace na Ulrikenu

Bergen těsně po západu slunce

Norský šéf, dánský šéf a další dva kolegové

Bergenský stromeček

Při vstupu do největšího perníkového města světa

Večer jsem šla nasát vánoční atmosféru do města, neboť právě začal advent a bergenští to oslavili velkolepým ohňostrojem a pak ještě velkolepější zácpou, když se jali hromadně opouštět centrum města.

Na místním bulváru vyrostl obrovský stan, ve kterém vyrostlo největší perníkové město na světě.

Pracovní neděle

Začali jsme měřit v deset a měřili jen do pěti, protože pak nás Abdul pozval na večeři k sobě domů. Čekalo nás plné lahodné pákistánské menu s jehnětem, kuřecím, tradičním chlebem, rýží, kari a pak ještě tradiční norský dort a na to tradiční pákistánský mrkvový dezert. Krátce nás seznámil se svým rodným městem - Abbottabad, které je, jak říkal strašně malé - pouhých 1,5 milionu obyvatel.

Po tom co jsme u Abdula skončili, tak jsme se s dánským panem profesorem vrátili taxíkem do centra a výbornou pákistánskou (tradičně muslimskou) večeři zapili pivem a probrali moji bergenskou budoucnost.

Laborka (3. týden) 15.11.-22.11.2010

Práce

Po črtnáctidenním intenzívním rychlostudiu fyzikálních vlastností Rydbergových atomů se přesouvám do laborky. Původně tomu mělo být o pár dnů dříve, neboť můj můj nový šéf na mne naléhal, abych nastoupila už od listopadu, že tu bude "experimentální čaroděj z Argentiny" Daniel, který mne jistě rychle zasvětí do problematiky. Bohužel nakonec nemohl z rodinných důvodů dorazit, a tak jsem musela vyčkat na návrat pákistánského kolegy Abdula. Ten zde dokončuje doktorát a v současné době má laborku pod palcem.

Dodržování bezpečnostních pokynů je v Norsku na podobné úrovni jako v Česku, tj. nenosíme ochranné brýle, ani přímo nezíráme do svazků. Chemie se tu dělá podobně - roztoky z metanolu mícháme nad umyvadlem bez digestoře, a tu tam nám něco ukápne do umyvadla (i když většinu se toho tady snažíme zachytit do speciální odpadní nádoby).

Moje práce začala mícháním laserových barviv. Současný laserových systém se sestává ze tří barvivových laserů čerpaných 2. harmonickou Nd:YAGu. Lasery jsou krásné, neboť je jim vidět krásně až do dutiny a ladit se u nich může skoro všechno. Nejsložitější z nich je stejně starý jako já, byl vyroben v Americe a má francouzský manuál, spotřebuje se do něj cca 2x 0,5l barviva rozpuštěného v metanolu, dvakrát už za svoji existenci zahořel (tady asi před rokem a hasilo se to modlitebním koberečkem).

Rydbergovy atomy (tj. atomy, které mají vybuzený/é elektron/y na vysoké hladiny (cca n>10), tyto se pak pohybují daleko od jádra (desítky nanometrů) a nabývají speciálních vlastností) připravujeme z lithia ve speciální vakuové aparatuře. První problém, který jsme objevili, bylo, že po delší odstávce nefunguje jedna z rotačních vývěv. Nicméně slovo dalo slovo a půjčili nám jednu ze sousední skupiny. Avšak měla trojfázový příkon, na který již v naší laborce nebyla volná zásuvku, avšak místní ústavní elektrikáři tento problém bryskně vyřešili trojfázovou rozbočkou.

Vůbec musím zmínit, že zdejší dílny jak elektrická tak i mechanická fungují mnohem vstřícněji než naše dílny pražské. Místní technici se nanejvýš tváří mile a snaží se problém rychle vyřešit.  Jak se ukázalo později, tak  i svařování autogenem realizují na počkání.

Trojfázová rozbočka

Úřady

Vše funguje tak, jak mi bylo na začátko slíbeno. Dostávám šek s prvním platem. Dostávám přidělené norské identifikační číslo, dostávám daňovou kartu (přesně čtrnáct dnů po odevzdání žádosti).

Výlet

S německým sousedem z ubytovny se domlouváme na společný sobotní výlet a vyrážíme na vyhlídkovou trasu na úbočí Fløyenu. Naštěstí se dostáváme nad úroveň bergenského smogu a můžeme se kochat obrovským množstvím rampouchů, strachovat se o Nora prořezávajícího strom (práce prováděná s typicky norskou sebejistotou a bez nulového jištění), kochat se předzahrádkami v lukrativní "nejvíce slunečné" čtvrti a pohoršovat se nad tím, co zbyde z bicyklu, pokud vše není dokonale přiuzamčeno.

Mrzne

Norská nesmrtelnost - "řežeme větev pod sebou"

Předzahrádka

Smog - Bergen=město, které nesnese hezké počasí

Relikt

Cesta do Prahy

V sobotu večer nasedám do letadla směr Praha, abych se mohla zúčastnit pondělní promoce. Cca 95% pasažérů jsou rozjuchaní Norové, kteří letí do Prahy za kulturou, pak trochu taky za levnými nákupy a v poslední řadě samozřejmě za levným alkoholem. Avšak dostávám palubní lístek na samý konec letadla a jsem obklopena početnější skupinkou, která to již notně rozjíždí na palubě letadla, posledních třicet minut letu již zpívají norské, soudě podle jejich výrazu, zjevně sprostonárodní písně. V Ruzyni se jim nechce vystupovat a hulákají na pilota, ať je sveze do centra. Ale pak se naštěstí nějak vypotácejí a dostávám pochvalu od Karla, že stíháme povolenou dobu neplaceného parkování (15 min).

Hledám byt (2. týden), 8.11.-14.11.2010

Byt

Bergen. Množství obyvatel Bergenu se za posledních 10 let zvýšilo o 10%. Tomuto trendu silně odpovídá i nabídka bytů na trhu - poměrně drahé a získat byt není prý úplně snadné (majitel si vždy vybírá z došedších zájemců). Pořídila jsem si místní SIM kartu a jala se obvolávat internetové nabídky. Během prvního večera se mi podařilo dohodnout tři prohlídky bytů, a tak jsem zbylé večery v tomto týdnu trávila návštěvami našeho potenciálního bydliště.

První byt byl ve sklepě a dosavadní nájemník vypadal jako opravdový troll. Druhý byt byl zatraceně vysoko na kopci, a jeho majitel byl člověk, který pracuje ve firmě adecco, která dováží levnou pracovní sílu z východu do Norska (dokonce to byl referent pro Česko a Slovensko) a vyjádřil obavu nad tím, jak moc budeme pařit.

Třetí byt byla taková zvláštní nabídka - velký podkrovní byt, v klidné čtvrti za poměrně nízkou cenu. Šla jsem se tam podívat a moc se mi tam líbilo. Nicméně zájemců bylo strašně moc, šance získat byt mi přišla naprosto mizivá. Avšak místo na univerzitě a doktorský titul na norské majitele udělal dojem. Cestou domů z prohlídky mi zazvonil v kapse telefon a majitelé se ptali, jestli mám stále zájem a že bychom příští týden podepsali smlouvu. Od této chvíle jsem prožívala naprostou euforii. Druhý den mi v práci gratulovali a šéf se zeptal, kdy bude mejdan?
Na domeček se dá podívat pomocí google street view - adresa je Gimleveien 47. Ad. smlouva, podepisovala jsem ji v angličtině a majitelé bytu mi ukazovali, jaký křišťálový lustr si přivezli z Prahy.

Obhlížení bytů mi umožnilo poznat širší okolí centra. A také jsem zjistila, že Brann Stadium neznamená požární cvičiště, ale že Bergeňané fandí svým fotbalovým Hasičům.

Výhled na Ulriken kousek od centra

Dívčí naděje Hasičů z Bergenu

Fandíme Brann Bergen (Hasiči Bergen)

Můj první mejdan

Uspořádali kolegové. Začalo se u jednoho doktoranda za městem. Jídlo bylo nakoupeno dohromady. Pití si měl donést každý vlastní. Donesla jsem jedno pivo (v supermarketu 0,5 l za 30,-) a litr džusu. Samozřejmě, že jsem vypadala jako chudý příbuzný (ale o moc víc bych toho nevypila ani v Praze). Bylo mi vysvětleno, že Norové pijí hodně pro to, aby ukázali, jak jsou bohatí; a pak mi celý večer nalévali z donesených francouzských vín.

Po návratu autobusem do centra se zašlo ještě na jedno pivo do hospody (0,25 l za 42,-).

Nedělní výlet na Fløyen

Po sobotě strávené v lůně nakupního střediska a shánění norských vánočních dárků, jsem se v neděli chtěla vydat na výlet. Lilo. Rozhodla jsem se vyzkoušet svoji velbloudí pláštěnku, co snese. Než jsem došla na vrchol místního Petřínu, tak jsem byla úplně propocená a i shora promočená, takže to budu muset ještě poladit.

Jako to mají poladěné místní domorodci. I v podzimní plískani bylo místních výletníků na procházce stejně jako lidí v pražské ZOO v slunném odpoledni. Děti v celoigelitových oblečcích se bravurně pohybovali na kluzkých dřevěných prolejzačkách.

Šla jsem obhlédnout místní běžecké tratě. Byla na nich zledovatělá vrtsva ledu, po které se s norskou elegancí pohybovali sebejistí běžci v maratonkách (nesmeky nepotřebovali). A pak jsem ještě objevila traktor Zetor. A tak jsem mohla rozšířit seznam věcí, kterými je Norsku zastoupen český průmysl  (doposavad jsem na seznamu měla škodovky a barvičky Kooh-i-nor).

Hrajeme si, i když leje (v igelitových oblečcích)

Listopadová ledovatá břečka

Norský zetor

Začínáme (1. týden) 2.11.-7.11.2010

Přílet

Přímé lety Praha Bergen jsou v úterý a v sobotu, tak ačkoliv zaměstnána od prvního, do práce jsem se dostala až druhého v pozdním odpoledni. Po výstupu jsem zamířila do duty free obchodu a nakoupila povolené množství alkoholu (doporučení od starších kamarádů v Norsku). Na letišti na mne čekal můj norský šéf, který mne na přivítanou objal (kde je ta chladná severská odměřenost?!). Pak mne dovezl na univerzitní ubytovnu (taková kolej pro starší vědce). Odsud jsme šli do práce, kde jsem byla doktrorandy přivítána na odpolední kávičce, a pak se mne ujal Láďa, český fyzik, který je na Univerzitě v Bergenu již čtyřicet let.

Výhled z okna ubytovny na bergenskou plískanici

Druhý den

Konečně jsem dostala pracovní smlouvu (měla jsem ji dostat poštou týden po pohovoru) a s ní jsem se jala obíhat potřebné úřady - výdejnu zaměstnaneckých karet, cizineckou policii a berňák. Ve dvě odpoledne jsem byla hotová a mohla jsem se konečně začít věnovat teoretickému studiu vlastností Rydbergových atomů (začít jsem chtěla už dávno v Praze, ale nějak to nešlo). Taky mne šéf poprosil, jestli bych mu nepomohla s praktikama pro studenty, tak jsem samozřejmě proti tomu nic neměla a druhý den se těšila, jak během hoďky postavím interferometr por studenty.

Obchod s norskými kroji (lze spatřit i mne, jak čekám ve frontě na cizineckou policii (s pořadovým lístečkem v kapse))

 

Výhled z kanceláře na Ulriken

Třetí den - tj. první reálný den v práci

10:00 začínám stavět interferometr.

12:00 jdu oznámit šéfovi, že laser zhasnul.

12:30 zkoumáme, co je s laserem a usuzujeme na vyhořelý zdroj. Šéf vytahuje náhradní laser ze skříně.

16:00 stále nejsou interferenční proužky, jdu si dát sušenku.

17:00 pauza přinesla úspěch, po ní jsem to celé velmi pečlivě přestavěla a interferenční proužky se objevily.

do 18:30 zvládám úlohu s plastovou plachetkou a hranolem a rozhoduji se cvičení s čočkou a konvexním zrcadlem nechat na další den.

Naprosto vyřízené se mne ujímají Michal a Erika, kteří mne odvedou k sobě domů a dají mi najíst a půjčí mi turistickou mapu a vylíčí, jak je Bergen nádherné místo k žití a co všechno se tu dá dělat.

Čtvrtý den - konečně pátek

Dopoledne zvládnu i cvičení s čočkou. A šéfa poprosím, aby studentům do příštího roku pořídil stojánky s mikrometrickým naklápěním, v nichž se přesný sklon zrcadel a děliče svazků nemusí nastavovat množstvím vypodložujících papírků.

Odpoledne věnuji studiu fyziky, začínám číst diplomku jednoho zdejšího absolventa, a když tam začíná redukovat SO(4) grupu na její podgrupy, tak jdu domu.

Interferujeme

Sobota - výlet na Ulriken

Rozhodla jsem se, že se pokusím konečně pokořit Ulriken po vlastních nohou, když jsem v září na to neměla sílu. Vylezla jsem tam a rozhodla jsem se pro hřebenovku směrem  Fløyen. Nahoře byl sníh a led a zamrzlé rašelinové loužičky s tenkou (snadno prolomitelnou vrstvou ledu). Domorodci se po namrzlých šutrech pohybovali v maratónkách s elegancí kamzíků a rychlostí gazel. Nechápala jsem, sama jsem nejednou podklouzla a spadla a mnohokrát se probořila po kotníky do bahna. Norové mne svojí hbitostí a obratností ohromili. Udělali na mne dojem naprosté nezranitelnosti a jako k takovým jsem k nim začala vzhlížet. Jaké bylo moje překvapení a vystřízlivění z norského ideálu nezranitelnosti, když mi pak v pondělí odpoledne šéf napsal, že musel zůstat doma, že sebou prásknul na namrzlém chodníku a že ho strašně bolí hlava.

Výstup na Ulriken korytem potoka

 

Vrcholové rozcestí

Bergen v mlze

Vrcholová magistrála Ulriken-Fløyen

Odsud bere Bergen pitnou vodu

Neděle - den odpočinku

Šla jsem se projít do města a u hradu nám akorát kotvila norská válečná loď Valkýra, tak jsem ji pro Jakuba vyfotila.

Valkýra pro Jakuba

Výlet na pohovor, 23.-26. září 2010

Příprava

Zasláním životopisu, dvou doporučujících dopisů a seznamu publikací a vyplněním téměř nekonečného dotazníku na jobbnorge.no se mi podařilo vyhrát výlet na přijímací pohovor do Bergenu. O pozvání jsem se dozvěděla v den, kdy se narodila Zůza (10.9., moje druhá neteř). Dobré zprávy většinou chodí ve větším počtu, stejně jako špatné. 

Odlétala jsem den po obhajobě disertace (22.9.).  Původně jsem měla odlétat týden před, ale chápaví Norové mi vyšli vstříc a termín odložili. Takže od desátého září jsem se střídavě připravovala na obhajobu a na pohovor. A i když jsem celé doktorské studium toužila po pěkné obhajobě, na které nikdo neusne, komisi zaujme a budu znát odpovědi na všechny otázky, tak v důsledku přípravy na přijímací pohovor požadavky na obhajobu se smrskly na prosté obhájit a neutrhnout si ostudu. Místo pilování závěrečné řeči,  jsem pečlivě studovala, co si vzít na sebe na přijímací pohovor, jaké otázky mne mohou čekat (kupodivu dost mne jich i čekalo) a jak vyšperkovat 20 minutovou prezentaci o mých dosavadních dovednostech.

 Poslední kapkou přípravy bylo důsledné alkoholem navozené uvolnění na oslavě obhajoby s kolegy. Poslední letní den byl teplý vlahý večer, a tak až do pozdního večera jsme seděli a slavili v Sechovského altánku. A nejkrásnějším zjištěním tohoto dne bylo, že Petra už pije jenom džusy, neboť v březnu čeká příchod dvojčátek.

Čtvrtek - přistání a první večer

První dojmy z Norů: letadlo Kodaň - Bergen, ačkoliv bylo velké (tj. 22 řad po 6), tak mi přišlo, že se se v něm skoro všichni navzájem znají a mělo atmosféru vesnického autobusu. Chtěla jsem vidět fjordy, a tak jsem si přesedla k volnému místu u okénka. Nicméně jsme klesali, klesali a klesali - prořízli první vrstvu oblačnosti, druhou vrstvu oblačnosti a když jsme prošli třetí, tak to mírně drnclo a já viděla leda tak zmoklou letištní halu.

První večer v Bergenu

Bydlela jsem v hotelu Thon Bristol na místním bulváru v srdci historické části města, v takovém (jak by řekl náš šéf) podkrovním kamrlíku. Večer jsem se šla projít, už pomalu přestávalo pršet a na obzoru bylo vidět jasné nebe.

Chtěla jsem si koupit šalvějové bonbóny, protože jsem začínla cítit krk. Omylem jsem si koupila salmiaky s příchutí šalvěje. Nicméně třetí už mi chutnal a bolest taky utekla.

Pátek - den pohovoru a větrání hlavy

Jedna z rad na internetu zněla - přijít v dostatečném předstihu a udělat dojem na sekretářku. Povedlo se, přijala mne a řekla, co tady tak brzo dělám, vždyť jsem měla přijít až v půl jedenácté (byla jsem tam 10:10). Tak jsem počkala na chodbě. Nebyla jsem nervózní, protože jsem byla už tak utahaná, že na to tělu nezbývaly síly a byla jsem si jista, že absolvování pohovoru je jediná věc, kterou ještě tento týden musím udělat, a pak budu moci v klidu padnout a nedělat nic, resp. užívat si Norska podle vlastní chuti. Ani jsem ve skrytu duše nevěděla, jestli to místo chci, protože bylo na tři roky, a to mi přišlo zatraceně dlouho. Každopádně moje soutěživé já chtělo vyhrát.

Ústav fyziky a techniky, Univerzita  v Bergenu  (krásný jako 80% fyzikálních śtavů na této planetě)

Šéf ústavu, šéf oddělení, laserový inženýr a výzkumý asistent mne přijali, vyslechli moji přednášku  a začali vznášet otázky. Byla jsem připravena bryskně odpovědět na dotazy typu, kde se vidím za deset let, jestli umím pracovat v kolektivu, co mne přimělo zažádat o toto místo, jestli mám na konferencích raději postery, nebo přednášky... Pak mne dostali jedním dotazem, a to když se mne zeptali, jak budu zvládat déšť  a tmu, když bude pan manžel na postdocu ve slunné Itálii.

Pak mne pozvali na oběd, kde když mne začali ujišťovat o tom, že celou zimu se dá lyžovat ve středisku, které je odsuď hodinu vlakem, tak jsem začínala tušit, která bije. Pak si dali čtvrt hodinu na rozmyšlenou, pozvali mne do ředitelské kanceláře, posadili na pohovku a řekli, že jsem se posunula na první příčku mezi uchazeči a jestli to beru. Tak jsem to vzala.

Pak mi ještě ukázali laborku, rozumně velká - s dvěma lasery jedním nanosekundovým a druhým femtosekundovým. A s Abdulem, kolegou doktorandem, který také pracuje na zkoumání Rydbergových atomů.

Pak jsem poprvé v životě uviděla Láďu (český fyzik), který na oddělení, kam jsem se právě dostala, pracuje čtyřicet let, a jak mi později v mailu napsal, tak Univerzita v Bergenu není ani velká, ani slavná, ani velevýznamná, ale pro něj, že je ta nejlepší v životě, jakou poznal. Jen jsme se pozdravili a on odběhl na seminář a já odešla na chvíli zkolabovat do hotelu a odeslat tu novinu do Čech.

Nyní už jsem si Bergenu užívala jako města, do kterého se v listopadu vrátím. Bylo nádherné slunečné počasí a já vyrazila větrat hlavu od všech těch zážitků na místní Petřín - kopec Fløyen (399 m n.m.) a při výstupu jsem funěla a dělala velké pauzy a předcházelo mne mnoho norských babiček a dědečků a maminek tlačících kočár. Ale já rychleji nemohla, protože se mi strašně těžko nesly skutečnosti, že jsem doktor a že mám místo.

Vrcholový rozcestník (vštimněte si zejména druhé šipky odzdola)

Setkání s prvním trolem

Pohled na město

Sobota - akvárium, Ulriken

Šla jsem se podívat na ryby, do mítsního akvária, protože všude na turistických letáčcích stálo, že pokud jste nebyli v akváriu, tak jste nebyli v Bergenu. Viděla jsem krmení tučňáků, cvičení lachtanů.  Mají tu bazének, ze kterého si dětičky (nejen) mohou brát hvězdice, kraby a jinou havět do rukou a podrobně ji zkoumat, příp. trýznit. Zaujal mne platýz, protože jsem nikdy nic tak zajímavě křivě narostlého neviděla (ryba plavající naplacato jako rejnok, pusa jí zůstala jako ostatním rybám, jenom jedno očíčko se jí přesunulo zespoda nahoru).

Platýz

Ulriken (643 m n.m.). Láďa mi napsal, že mám jít na Ulriken. Tak jsem se po odpoledním krátkém regeneračním šlofíku přemluvila, že když je tak krásně, tak tam určitě musím vyrazit. Cestou jsem pochopila, že síly na výstup mi nezbývají, a tak jsem se rozhodla, že pokud bude lanovka stát rozmumné množství NOKů, tak se tam vyjedu podívat. Zpáteční jízdenka stála 145 NOK, což mi v porovnámí s místními cenami přišlo rozumné. Každopádně rozhodnutí jsem nelitovala, protože kabinka mne z centra města dostala do hor, do tundry, mezi rašeliniště, kosodřevinu a borůvčí. Neuvěřitelné výhledy na fjordy, hory a ledovce; a tady jsem si svého nového pracovního místa opravdu začala vážit.

Norové a Norsko

Bergen z ptačí perspektivy

V dáli lesknoucí se fjordy

Na pozadí jsou vidět ledovcové splazy

 

Nedělě - ranní procházka, odlet

Projít jsem se šla ještě před snídaní, neboť jsem předchozí večer spořádala malý kebab, ale i tak byl natolik sytý, že jsem po probuzení ještě vůbec neměla hlad. Také jsem věděla, že čím později se nasnídám, tím více peněz uštřím za jídlo na letištích.

Znovu jsem prošla historické centrum města v okolí rybího trhu, kde jsou dřevěné hansovní domečky, které jsou na seznamu Unesco. Vyšla jsem až k historické hasičské zbrojnici, která napomáhala chránit před lehnutím popelem historickou část města Sandviken, kterou tovří dřevěné domy, poměrně těsně nalepené na sebe.

Hansovní domy - Bryggen (zepředu)

Hansovní domy - Bryggen (zezadu)

Hasičská zbrojnice

Dřevěné domy v Sandvikenu

Pracovní pohovor a malou individualistickou oslavu nového titulu jsem si užila se vším všudy. Bonusem bylo nádherné bergensky netypické slunečné počasí.