Výlet na pohovor, 23.-26. září 2010

Příprava

Zasláním životopisu, dvou doporučujících dopisů a seznamu publikací a vyplněním téměř nekonečného dotazníku na jobbnorge.no se mi podařilo vyhrát výlet na přijímací pohovor do Bergenu. O pozvání jsem se dozvěděla v den, kdy se narodila Zůza (10.9., moje druhá neteř). Dobré zprávy většinou chodí ve větším počtu, stejně jako špatné. 

Odlétala jsem den po obhajobě disertace (22.9.).  Původně jsem měla odlétat týden před, ale chápaví Norové mi vyšli vstříc a termín odložili. Takže od desátého září jsem se střídavě připravovala na obhajobu a na pohovor. A i když jsem celé doktorské studium toužila po pěkné obhajobě, na které nikdo neusne, komisi zaujme a budu znát odpovědi na všechny otázky, tak v důsledku přípravy na přijímací pohovor požadavky na obhajobu se smrskly na prosté obhájit a neutrhnout si ostudu. Místo pilování závěrečné řeči,  jsem pečlivě studovala, co si vzít na sebe na přijímací pohovor, jaké otázky mne mohou čekat (kupodivu dost mne jich i čekalo) a jak vyšperkovat 20 minutovou prezentaci o mých dosavadních dovednostech.

 Poslední kapkou přípravy bylo důsledné alkoholem navozené uvolnění na oslavě obhajoby s kolegy. Poslední letní den byl teplý vlahý večer, a tak až do pozdního večera jsme seděli a slavili v Sechovského altánku. A nejkrásnějším zjištěním tohoto dne bylo, že Petra už pije jenom džusy, neboť v březnu čeká příchod dvojčátek.

Čtvrtek - přistání a první večer

První dojmy z Norů: letadlo Kodaň - Bergen, ačkoliv bylo velké (tj. 22 řad po 6), tak mi přišlo, že se se v něm skoro všichni navzájem znají a mělo atmosféru vesnického autobusu. Chtěla jsem vidět fjordy, a tak jsem si přesedla k volnému místu u okénka. Nicméně jsme klesali, klesali a klesali - prořízli první vrstvu oblačnosti, druhou vrstvu oblačnosti a když jsme prošli třetí, tak to mírně drnclo a já viděla leda tak zmoklou letištní halu.

První večer v Bergenu

Bydlela jsem v hotelu Thon Bristol na místním bulváru v srdci historické části města, v takovém (jak by řekl náš šéf) podkrovním kamrlíku. Večer jsem se šla projít, už pomalu přestávalo pršet a na obzoru bylo vidět jasné nebe.

Chtěla jsem si koupit šalvějové bonbóny, protože jsem začínla cítit krk. Omylem jsem si koupila salmiaky s příchutí šalvěje. Nicméně třetí už mi chutnal a bolest taky utekla.

Pátek - den pohovoru a větrání hlavy

Jedna z rad na internetu zněla - přijít v dostatečném předstihu a udělat dojem na sekretářku. Povedlo se, přijala mne a řekla, co tady tak brzo dělám, vždyť jsem měla přijít až v půl jedenácté (byla jsem tam 10:10). Tak jsem počkala na chodbě. Nebyla jsem nervózní, protože jsem byla už tak utahaná, že na to tělu nezbývaly síly a byla jsem si jista, že absolvování pohovoru je jediná věc, kterou ještě tento týden musím udělat, a pak budu moci v klidu padnout a nedělat nic, resp. užívat si Norska podle vlastní chuti. Ani jsem ve skrytu duše nevěděla, jestli to místo chci, protože bylo na tři roky, a to mi přišlo zatraceně dlouho. Každopádně moje soutěživé já chtělo vyhrát.

Ústav fyziky a techniky, Univerzita  v Bergenu  (krásný jako 80% fyzikálních śtavů na této planetě)

Šéf ústavu, šéf oddělení, laserový inženýr a výzkumý asistent mne přijali, vyslechli moji přednášku  a začali vznášet otázky. Byla jsem připravena bryskně odpovědět na dotazy typu, kde se vidím za deset let, jestli umím pracovat v kolektivu, co mne přimělo zažádat o toto místo, jestli mám na konferencích raději postery, nebo přednášky... Pak mne dostali jedním dotazem, a to když se mne zeptali, jak budu zvládat déšť  a tmu, když bude pan manžel na postdocu ve slunné Itálii.

Pak mne pozvali na oběd, kde když mne začali ujišťovat o tom, že celou zimu se dá lyžovat ve středisku, které je odsuď hodinu vlakem, tak jsem začínala tušit, která bije. Pak si dali čtvrt hodinu na rozmyšlenou, pozvali mne do ředitelské kanceláře, posadili na pohovku a řekli, že jsem se posunula na první příčku mezi uchazeči a jestli to beru. Tak jsem to vzala.

Pak mi ještě ukázali laborku, rozumně velká - s dvěma lasery jedním nanosekundovým a druhým femtosekundovým. A s Abdulem, kolegou doktorandem, který také pracuje na zkoumání Rydbergových atomů.

Pak jsem poprvé v životě uviděla Láďu (český fyzik), který na oddělení, kam jsem se právě dostala, pracuje čtyřicet let, a jak mi později v mailu napsal, tak Univerzita v Bergenu není ani velká, ani slavná, ani velevýznamná, ale pro něj, že je ta nejlepší v životě, jakou poznal. Jen jsme se pozdravili a on odběhl na seminář a já odešla na chvíli zkolabovat do hotelu a odeslat tu novinu do Čech.

Nyní už jsem si Bergenu užívala jako města, do kterého se v listopadu vrátím. Bylo nádherné slunečné počasí a já vyrazila větrat hlavu od všech těch zážitků na místní Petřín - kopec Fløyen (399 m n.m.) a při výstupu jsem funěla a dělala velké pauzy a předcházelo mne mnoho norských babiček a dědečků a maminek tlačících kočár. Ale já rychleji nemohla, protože se mi strašně těžko nesly skutečnosti, že jsem doktor a že mám místo.

Vrcholový rozcestník (vštimněte si zejména druhé šipky odzdola)

Setkání s prvním trolem

Pohled na město

Sobota - akvárium, Ulriken

Šla jsem se podívat na ryby, do mítsního akvária, protože všude na turistických letáčcích stálo, že pokud jste nebyli v akváriu, tak jste nebyli v Bergenu. Viděla jsem krmení tučňáků, cvičení lachtanů.  Mají tu bazének, ze kterého si dětičky (nejen) mohou brát hvězdice, kraby a jinou havět do rukou a podrobně ji zkoumat, příp. trýznit. Zaujal mne platýz, protože jsem nikdy nic tak zajímavě křivě narostlého neviděla (ryba plavající naplacato jako rejnok, pusa jí zůstala jako ostatním rybám, jenom jedno očíčko se jí přesunulo zespoda nahoru).

Platýz

Ulriken (643 m n.m.). Láďa mi napsal, že mám jít na Ulriken. Tak jsem se po odpoledním krátkém regeneračním šlofíku přemluvila, že když je tak krásně, tak tam určitě musím vyrazit. Cestou jsem pochopila, že síly na výstup mi nezbývají, a tak jsem se rozhodla, že pokud bude lanovka stát rozmumné množství NOKů, tak se tam vyjedu podívat. Zpáteční jízdenka stála 145 NOK, což mi v porovnámí s místními cenami přišlo rozumné. Každopádně rozhodnutí jsem nelitovala, protože kabinka mne z centra města dostala do hor, do tundry, mezi rašeliniště, kosodřevinu a borůvčí. Neuvěřitelné výhledy na fjordy, hory a ledovce; a tady jsem si svého nového pracovního místa opravdu začala vážit.

Norové a Norsko

Bergen z ptačí perspektivy

V dáli lesknoucí se fjordy

Na pozadí jsou vidět ledovcové splazy

 

Nedělě - ranní procházka, odlet

Projít jsem se šla ještě před snídaní, neboť jsem předchozí večer spořádala malý kebab, ale i tak byl natolik sytý, že jsem po probuzení ještě vůbec neměla hlad. Také jsem věděla, že čím později se nasnídám, tím více peněz uštřím za jídlo na letištích.

Znovu jsem prošla historické centrum města v okolí rybího trhu, kde jsou dřevěné hansovní domečky, které jsou na seznamu Unesco. Vyšla jsem až k historické hasičské zbrojnici, která napomáhala chránit před lehnutím popelem historickou část města Sandviken, kterou tovří dřevěné domy, poměrně těsně nalepené na sebe.

Hansovní domy - Bryggen (zepředu)

Hansovní domy - Bryggen (zezadu)

Hasičská zbrojnice

Dřevěné domy v Sandvikenu

Pracovní pohovor a malou individualistickou oslavu nového titulu jsem si užila se vším všudy. Bonusem bylo nádherné bergensky netypické slunečné počasí.