Naše první lyžování (8.1.2011)

V sobotu jsme se rozhodli, že vyrazíme na lyže. V pátek jsem od lyžujícího šéfa vyzjistila, kam se dá jet na lyže nejblíže Bergenu a on nám poradil region Totland/Bontveit vzdálený 15 km jihovýchodně od Bergenu. I tato malá vzdálenost stačí na to, aby oslabila vliv teplého Golfského proudu a většinou tu v zimě sněžilo místo, aby pršelo jako v Bergenu.

Vyrazili jsme a začali si plně užívat řízení v Norsku. I přes husté sněžení se norští řidiči rádi lepí na zadek a jezdí rychleji, než je dovoleno, takže je opatrní cizinci očividně znervózňují (jenže jim se to s těma čtyřkolkama a hřebíkama v pneumatikách jezdí). Posledních pět kilometrů nejenže bylo po hodně velké vrstvě sněhu (nesypou, nesolí, tak jednou za týden protáhnou pluhem), ale také po typicky norské vozovce, kam se vejde jedno auto a občas jsou výhybky (a jeden musí vycouvat, nebo se počká na výhybce, když vidíme přijíždějící auto v dáli). Tuto sobotu to bylo ještě pikantní v tom, že jsme poměrně často potkávali náklaďáky svážející dřevo. Těsně před cílovým parkovištěm nás čekala zkouška v podobě prudkého úseku s namrzlými plotnami. Zkusila jsem to vyjet dvakrát, vždycky se zastavila uprostřed a musela couvat (bohužel se mnou museli couvat i norští řidiči, kteří věřili v to, že to vyjedem). Napotřetí jsme nandali řetězy a po hodině cesty dorazili do cíle, kde jsem zjistila, že jsem si doma zapomněla boty na lyže :-(. Půjčovnu jsem hledali marně, a tak jsme to otočili a jeli domů.

Doma jsme si uvařili oběd a vyrazili podruhé. Zajímavé bylo, že nás GPSka chtěla vést naprosto jinou cestou  (zjevně spojení cílů Gimleveien-Totland má nestabilní řešení ), ale nenechali jsme se a jeli už po paměti. 

Kolem třetí odpolední jsme si začali užívat prvního lyžovaní v samotné kolébce tohoto sportu. S klidem jsme mohli konstatovat, že ne všichni Norové (alespoň ne ti z okolí Bergenu) jezdí jako Northug. Potkávali jsme lyžující cyklisty (stejný charakteristický styl jako v Česku a k tomu pestrobarevné oblečky) a obrovské množství ťapkajících turistů. Lidí tu bylo, jako na cestě na Vrbatku, když je slunečno a nefouká.

S příchodem tmy se rozsvítily lampy a lyžovalo se vesele dál. Mají tu dva nasvětlené okruhy - 5 a 3 km a tradičně bývají rozsvícené do deseti do večera. Ale už mi jeden Nor vyprávěl, jak mu to zhasli zrovna v nejprudším sjezdu ve tři čtvrtě na deset. 

Narvané parkoviště u Bontveit

Dlouhá cesta 31.12.2010-3.1.2011

Jemen jsme opustili během silvestrovského opoledne a s plně naloženým (ba asi i přetíženým autem) jsme se vydali vstříc silvestrovskému veselí do Kněževse, odkud jsme prvního brzy ráno vyrazili směrem do Dánska. 

Se slzou v oku a těžkou tažkou v ruce opuštíme Jemen

Cesta probíhala hladce (německé dálnice na nový rok jsou opravdu skoro prázdné), a tak během necelých dvanácti hodin jsme dorazili do Aalborgu, kde jsme měli objednaný hotel. Přes svátky recepce funguje omezeně, a tak magnetickou kartu pro vstup do hotelu jsme našli v obálce s Kájovým jménem, která byla zvenku nalepana na vstupních dvěřích (inu opět, jiný kraj, jiný mrav).

Raní nandavání lyží na střechu (co kdyby je Dánové náhodou chtěli zcizit, do rakve se už nevešly)

 V neděli jsme se přesunuli posledních 60 kilometrů do Hirsthals, odkud nás čekala 19 hodinová cesta trajektem. Naládovala jsem se kinedrylem a skoro celou dobu prospala. Špatně mi nebylo, tedy alespoň ne na lodi.

Po západu slunce

V pondělí v osm ráno jsme dopluli do Bergenu. Proclení plně naloženého auta proběhlo hladce. Pan celník se nás zeptal, jestli vezeme alkohol, tak jsme řekli, že ano, ale v povoleném množství, tak se zeptal, co to je povolené množství, to jsem mu hladce odpověděla (protože jsem si to den předem zjistila, aby koeficient překročení nebyl vyšší než 2) a nechal nás jet. 

Tesně za výjezdem z přístavu na nás v příšerném snežení nadšeně mával takový norský stařeček s fotoaparátem a skoro nám skočil pod kola. Zastavili, otevřeli okénko a on se nám nadšeně jal vysvětlovat, že sbírá fotografie poznávacích značek a že českou ještě nemá. Vyloženě pozitivní přivítání tím, že hned někomu uděláme obrovskou radost jenom tím, odkud jsme.

Pak následoval průjezd Bergenem naštěstí s GPSkou, ale ani ta nebyla všemocná na zvládnutí nejpříšernější bergenské křižovatky napoprvé. Neboť místy se cesta najednou roztrojila a naše GPS říkala držte se vlevo, ale vlastně asi chtěla říct vlevo uprostřed. Ale časem jsem dokonvergovali  k našemu novému domovu Gimleveien 47, 5052 Bergen (pro ty, co by nám chtěli poslat pohled :-), nebo pro ty, kteří by se naší ulicí chtěli projít na google street view (ano, bydlíme v tom malém hnědém dřevěném domečku v podkrovním bytě)).

Tak tady jsme zabloudili (a nejen 3. ledna)

Do prázného bytu jsme přemístili všechny věci z auta a Kája padnul do postele a já vyrazila do práce. 

Jedna neblahá věc však byla, že se se mnou svět houpal jako na lodi, a to následující dva dny. 

Kája (5. týden) 29.11.-7.12.2010

Kája

V úterý přiletěl Kája. Kdo nezná doporučuji server http://www.flightradar24.com/ pro sledování letecké dopravy nad Evropou. To, že letadlo na chvíli zmizí, naštěstí neznamená, že spadlo, jen se nachází v oblasti, kde není žádný radar napojený do tohoto sledovacího systému. Takže Kájovo letadlo bylo z jedné bergenské kanceláře skoro neustále sledováno.

Pro Káju to byl první pobyt v Norsku vůbec, a tak kromě toho, že na ubytovně v mojí postýlce dospával pražský spánkový deficit, tak chodil na výlety a po večerech mi o nich nadšeně vyprávěl. Taky si první den musel koupit teplé spodky (Devold), protože i jeden stupeň pod nulou u břehu moře je nepříjemně lezavý, a teď jsme tady měli kolem minus deseti. 

Zmrzlý potok č.1

Zmrzlý potok č.2

Zatímco v Česku si lidé užívali nebývalé sněhové pokrývky, u nás vládl holomráz a potoky promrzly skrz naskrz. Svítilo sluníčko a z nebe nic nepadalo, což má neblahý vliv na ceny norské (především vodní) elektřiny. Podobný neblahý vliv má i dlouhodobá sněhová pokrývka, a tak Bergeňané nadšeně vítají své typicky deštivé počasí a oblevy, protože dost ušetří, neboť většina domácností elektřinou vaří i topí (rozvody zemního plynu tu nemají).

V sobotu jsme šli nakupovat vánoční dárky. V nejúžasnějším hračkářství v Bergenu (na ulici Vetrlisallmenningen) jsme objevili velblouda Pettera. Říkal, že se jmenuje stejně jako ten slavný lyžař, a taky říkal, že by ty naše české velbloudy srovnal pěkně do latě. Tak jsme ho tam raději nechali.

Velbloud Petter

V neděli jsme se vydali na krátký výlet s německým kamarádem Matthiasem do okolních hor a opět obdivovali rampouchy a norské sebevražedné cyklisty, kterým ve vyjížďce nezabrání ani souvislé ledové plotny.

Obyčejné rampouchy

Rampouchy - stalagnáty

Adventní svíce na Fløyen (nepřehlédnutelné z centra města)

Můj první troll si nandal čepici

Let domů

V úterý jsme letěli domů, do Prahy. V Bergenu nebyl problém (sněhu tu byly všeho všudy dva centimetry), ale těsně po nastoupení do letadla, pilot oznámil, že se kvůli nepříznivým podmínkám v Praze čeká, a tak se čekalo pů hodiny, a pak jsme kupodivu vyletěli. Nor hladce s letadlem přistál i na pražském sněhu, problém nastal s přistavením roury, neboť jí prokluzovala kolečka, ale i to po čtvrt hodině operátoři zvládli, a tak jsem mohla vykročit vstříc posledním pražským povinnostem, lyžařskému soustředění, rozlučkovým mejdanům a příšernému balení a vyklízení bytu a vlastně taky oslavě Vánoc.