sobota 27. listopadu 2010

Hledám byt (2. týden), 8.11.-14.11.2010


Byt

Bergen. Množství obyvatel Bergenu se za posledních 10 let zvýšilo o 10%. Tomuto trendu silně odpovídá i nabídka bytů na trhu - poměrně drahé a získat byt není prý úplně snadné (majitel si vždy vybírá z došedších zájemců). Pořídila jsem si místní SIM kartu a jala se obvolávat internetové nabídky. Během prvního večera se mi podařilo dohodnout tři prohlídky bytů, a tak jsem zbylé večery v tomto týdnu trávila návštěvami našeho potenciálního bydliště.

První byt byl ve sklepě a dosavadní nájemník vypadal jako opravdový troll. Druhý byt byl zatraceně vysoko na kopci, a jeho majitel byl člověk, který pracuje ve firmě adecco, která dováží levnou pracovní sílu z východu do Norska (dokonce to byl referent pro Česko a Slovensko) a vyjádřil obavu nad tím, jak moc budeme pařit.
Třetí byt byla taková zvláštní nabídka - velký podkrovní byt, v klidné čtvrti za poměrně nízkou cenu. Šla jsem se tam podívat a moc se mi tam líbilo. Nicméně zájemců bylo strašně moc, šance získat byt mi přišla naprosto mizivá. Avšak místo na univerzitě a doktorský titul na norské majitele udělal dojem. Cestou domů z prohlídky mi zazvonil v kapse telefon a majitelé se ptali, jestli mám stále zájem a že bychom příští týden podepsali smlouvu. Od této chvíle jsem prožívala naprostou euforii. Druhý den mi v práci gratulovali a šéf se zeptal, kdy bude mejdan?
Na domeček se dá podívat pomocí google street view - adresa je Gimleveien 47. Ad. smlouva, podepisovala jsem ji v angličtině a majitelé bytu mi ukazovali, jaký křišťálový lustr si přivezli z Prahy.

Obhlížení bytů mi umožnilo poznat širší okolí centra. A také jsem zjistila, že Brann Stadium neznamená požární cvičiště, ale že Bergeňané fandí svým fotbalovým Hasičům.

Výhled na Ulriken kousek od centra

Dívčí naděje Hasičů z Bergenu

Fandíme Brann Bergen (Hasiči Bergen)

Můj první mejdan

Uspořádali kolegové. Začalo se u jednoho doktoranda za městem. Jídlo bylo nakoupeno dohromady. Pití si měl donést každý vlastní. Donesla jsem jedno pivo (v supermarketu 0,5 l za 30,-) a litr džusu. Samozřejmě, že jsem vypadala jako chudý příbuzný (ale o moc víc bych toho nevypila ani v Praze). Bylo mi vysvětleno, že Norové pijí hodně pro to, aby ukázali, jak jsou bohatí; a pak mi celý večer nalévali z donesených francouzských vín.
Po návratu autobusem do centra se zašlo ještě na jedno pivo do hospody (0,25 l za 42,-).


Nedělní výlet na Fløyen

Po sobotě strávené v lůně nakupního střediska a shánění norských vánočních dárků, jsem se v neděli chtěla vydat na výlet. Lilo. Rozhodla jsem se vyzkoušet svoji velbloudí pláštěnku, co snese. Než jsem došla na vrchol místního Petřínu, tak jsem byla úplně propocená a i shora promočená, takže to budu muset ještě poladit.
Jako to mají poladěné místní domorodci. I v podzimní plískani bylo místních výletníků na procházce stejně jako lidí v pražské ZOO v slunném odpoledni. Děti v celoigelitových oblečcích se bravurně pohybovali na kluzkých dřevěných prolejzačkách.
Šla jsem obhlédnout místní běžecké tratě. Byla na nich zledovatělá vrtsva ledu, po které se s norskou elegancí pohybovali sebejistí běžci v maratonkách (nesmeky nepotřebovali). A pak jsem ještě objevila traktor Zetor. A tak jsem mohla rozšířit seznam věcí, kterými je Norsku zastoupen český průmysl  (doposavad jsem na seznamu měla škodovky a barvičky Kooh-i-nor).


Hrajeme si, i když leje (v igelitových oblečcích)

Listopadová ledovatá břečka

Norský zetor

pátek 19. listopadu 2010

Začínáme (1. týden) 2.11.-7.11.2010

Přílet

Přímé lety Praha Bergen jsou v úterý a v sobotu, tak ačkoliv zaměstnána od prvního, do práce jsem se dostala až druhého v pozdním odpoledni. Po výstupu jsem zamířila do duty free obchodu a nakoupila povolené množství alkoholu (doporučení od starších kamarádů v Norsku). Na letišti na mne čekal můj norský šéf, který mne na přivítanou objal (kde je ta chladná severská odměřenost?!). Pak mne dovezl na univerzitní ubytovnu (taková kolej pro starší vědce). Odsud jsme šli do práce, kde jsem byla doktrorandy přivítána na odpolední kávičce, a pak se mne ujal Láďa, český fyzik, který je na Univerzitě v Bergenu již čtyřicet let.

Výhled z okna ubytovny na bergenskou plískanici

Druhý den

Konečně jsem dostala pracovní smlouvu (měla jsem ji dostat poštou týden po pohovoru) a s ní jsem se jala obíhat potřebné úřady - výdejnu zaměstnaneckých karet, cizineckou policii a berňák. Ve dvě odpoledne jsem byla hotová a mohla jsem se konečně začít věnovat teoretickému studiu vlastností Rydbergových atomů (začít jsem chtěla už dávno v Praze, ale nějak to nešlo). Taky mne šéf poprosil, jestli bych mu nepomohla s praktikama pro studenty, tak jsem samozřejmě proti tomu nic neměla a druhý den se těšila, jak během hoďky postavím interferometr por studenty.

Obchod s norskými kroji (lze spatřit i mne, jak čekám ve frontě na cizineckou policii (s pořadovým lístečkem v kapse)) 

Výhled z kanceláře na Ulriken


Třetí den - tj. první reálný den v práci

10:00 začínám stavět interferometr.
12:00 jdu oznámit šéfovi, že laser zhasnul.
12:30 zkoumáme, co je s laserem a usuzujeme na vyhořelý zdroj. Šéf vytahuje náhradní laser ze skříně.
16:00 stále nejsou interferenční proužky, jdu si dát sušenku.
17:00 pauza přinesla úspěch, po ní jsem to celé velmi pečlivě přestavěla a interferenční proužky se objevily.
do 18:30 zvládám úlohu s plastovou plachetkou a hranolem a rozhoduji se cvičení s čočkou a konvexním zrcadlem nechat na další den.

Naprosto vyřízené se mne ujímají Michal a Erika, kteří mne odvedou k sobě domů a dají mi najíst a půjčí mi turistickou mapu a vylíčí, jak je Bergen nádherné místo k žití a co všechno se tu dá dělat.

Čtvrtý den - konečně pátek

Dopoledne zvládnu i cvičení s čočkou. A šéfa poprosím, aby studentům do příštího roku pořídil stojánky s mikrometrickým naklápěním, v nichž se přesný sklon zrcadel a děliče svazků nemusí nastavovat množstvím vypodložujících papírků.
Odpoledne věnuji studiu fyziky, začínám číst diplomku jednoho zdejšího absolventa, a když tam začíná redukovat SO(4) grupu na její podgrupy, tak jdu domu.

Interferujeme

Sobota - výlet na Ulriken

Rozhodla jsem se, že se pokusím konečně pokořit Ulriken po vlastních nohou, když jsem v září na to neměla sílu. Vylezla jsem tam a rozhodla jsem se pro hřebenovku směrem  Fløyen. Nahoře byl sníh a led a zamrzlé rašelinové loužičky s tenkou (snadno prolomitelnou vrstvou ledu). Domorodci se po namrzlých šutrech pohybovali v maratónkách s elegancí kamzíků a rychlostí gazel. Nechápala jsem, sama jsem nejednou podklouzla a spadla a mnohokrát se probořila po kotníky do bahna. Norové mne svojí hbitostí a obratností ohromili. Udělali na mne dojem naprosté nezranitelnosti a jako k takovým jsem k nim začala vzhlížet. Jaké bylo moje překvapení a vystřízlivění z norského ideálu nezranitelnosti, když mi pak v pondělí odpoledne šéf napsal, že musel zůstat doma, že sebou prásknul na namrzlém chodníku a že ho strašně bolí hlava.

Výstup na Ulriken korytem potoka
 
Vrcholové rozcestí

Bergen v mlze

Vrcholová magistrála Ulriken-Fløyen

Odsud bere Bergen pitnou vodu

Neděle - den odpočinku

Šla jsem se projít do města a u hradu nám akorát kotvila norská válečná loď Valkýra, tak jsem ji pro Jakuba vyfotila.

Valkýra pro Jakuba

neděle 14. listopadu 2010

Výlet na pohovor, 23.-26. září 2010


Příprava

Zasláním životopisu, dvou doporučujících dopisů a seznamu publikací a vyplněním téměř nekonečného dotazníku na jobbnorge.no se mi podařilo vyhrát výlet na přijímací pohovor do Bergenu. O pozvání jsem se dozvěděla v den, kdy se narodila Zůza (10.9., moje druhá neteř). Dobré zprávy většinou chodí ve větším počtu, stejně jako špatné. 
Odlétala jsem den po obhajobě disertace (22.9.).  Původně jsem měla odlétat týden před, ale chápaví Norové mi vyšli vstříc a termín odložili. Takže od desátého září jsem se střídavě připravovala na obhajobu a na pohovor. A i když jsem celé doktorské studium toužila po pěkné obhajobě, na které nikdo neusne, komisi zaujme a budu znát odpovědi na všechny otázky, tak v důsledku přípravy na přijímací pohovor požadavky na obhajobu se smrskly na prosté obhájit a neutrhnout si ostudu. Místo pilování závěrečné řeči,  jsem pečlivě studovala, co si vzít na sebe na přijímací pohovor, jaké otázky mne mohou čekat (kupodivu dost mne jich i čekalo) a jak vyšperkovat 20 minutovou prezentaci o mých dosavadních dovednostech.
 Poslední kapkou přípravy bylo důsledné alkoholem navozené uvolnění na oslavě obhajoby s kolegy. Poslední letní den byl teplý vlahý večer, a tak až do pozdního večera jsme seděli a slavili v Sechovského altánku. A nejkrásnějším zjištěním tohoto dne bylo, že Petra už pije jenom džusy, neboť v březnu čeká příchod dvojčátek.

Čtvrtek - přistání a první večer

První dojmy z Norů: letadlo Kodaň - Bergen, ačkoliv bylo velké (tj. 22 řad po 6), tak mi přišlo, že se se v něm skoro všichni navzájem znají a mělo atmosféru vesnického autobusu. Chtěla jsem vidět fjordy, a tak jsem si přesedla k volnému místu u okénka. Nicméně jsme klesali, klesali a klesali - prořízli první vrstvu oblačnosti, druhou vrstvu oblačnosti a když jsme prošli třetí, tak to mírně drnclo a já viděla leda tak zmoklou letištní halu.

První večer v Bergenu
Bydlela jsem v hotelu Thon Bristol na místním bulváru v srdci historické části města, v takovém (jak by řekl náš šéf) podkrovním kamrlíku. Večer jsem se šla projít, už pomalu přestávalo pršet a na obzoru bylo vidět jasné nebe.
Chtěla jsem si koupit šalvějové bonbóny, protože jsem začínla cítit krk. Omylem jsem si koupila salmiaky s příchutí šalvěje. Nicméně třetí už mi chutnal a bolest taky utekla.

Pátek - den pohovoru a větrání hlavy

Jedna z rad na internetu zněla - přijít v dostatečném předstihu a udělat dojem na sekretářku. Povedlo se, přijala mne a řekla, co tady tak brzo dělám, vždyť jsem měla přijít až v půl jedenácté (byla jsem tam 10:10). Tak jsem počkala na chodbě. Nebyla jsem nervózní, protože jsem byla už tak utahaná, že na to tělu nezbývaly síly a byla jsem si jista, že absolvování pohovoru je jediná věc, kterou ještě tento týden musím udělat, a pak budu moci v klidu padnout a nedělat nic, resp. užívat si Norska podle vlastní chuti. Ani jsem ve skrytu duše nevěděla, jestli to místo chci, protože bylo na tři roky, a to mi přišlo zatraceně dlouho. Každopádně moje soutěživé já chtělo vyhrát.

Ústav fyziky a techniky, Univerzita  v Bergenu  (krásný jako 80% fyzikálních śtavů na této planetě)

Šéf ústavu, šéf oddělení, laserový inženýr a výzkumý asistent mne přijali, vyslechli moji přednášku  a začali vznášet otázky. Byla jsem připravena bryskně odpovědět na dotazy typu, kde se vidím za deset let, jestli umím pracovat v kolektivu, co mne přimělo zažádat o toto místo, jestli mám na konferencích raději postery, nebo přednášky... Pak mne dostali jedním dotazem, a to když se mne zeptali, jak budu zvládat déšť  a tmu, když bude pan manžel na postdocu ve slunné Itálii.
Pak mne pozvali na oběd, kde když mne začali ujišťovat o tom, že celou zimu se dá lyžovat ve středisku, které je odsuď hodinu vlakem, tak jsem začínala tušit, která bije. Pak si dali čtvrt hodinu na rozmyšlenou, pozvali mne do ředitelské kanceláře, posadili na pohovku a řekli, že jsem se posunula na první příčku mezi uchazeči a jestli to beru. Tak jsem to vzala.

Pak mi ještě ukázali laborku, rozumně velká - s dvěma lasery jedním nanosekundovým a druhým femtosekundovým. A s Abdulem, kolegou doktorandem, který také pracuje na zkoumání Rydbergových atomů.

Pak jsem poprvé v životě uviděla Láďu (český fyzik), který na oddělení, kam jsem se právě dostala, pracuje čtyřicet let, a jak mi později v mailu napsal, tak Univerzita v Bergenu není ani velká, ani slavná, ani velevýznamná, ale pro něj, že je ta nejlepší v životě, jakou poznal. Jen jsme se pozdravili a on odběhl na seminář a já odešla na chvíli zkolabovat do hotelu a odeslat tu novinu do Čech.

Nyní už jsem si Bergenu užívala jako města, do kterého se v listopadu vrátím. Bylo nádherné slunečné počasí a já vyrazila větrat hlavu od všech těch zážitků na místní Petřín - kopec Fløyen (399 m n.m.) a při výstupu jsem funěla a dělala velké pauzy a předcházelo mne mnoho norských babiček a dědečků a maminek tlačících kočár. Ale já rychleji nemohla, protože se mi strašně těžko nesly skutečnosti, že jsem doktor a že mám místo.


Vrcholový rozcestník (vštimněte si zejména druhé šipky odzdola)

Setkání s prvním trolem

Pohled na město

Sobota - akvárium, Ulriken

Šla jsem se podívat na ryby, do mítsního akvária, protože všude na turistických letáčcích stálo, že pokud jste nebyli v akváriu, tak jste nebyli v Bergenu. Viděla jsem krmení tučňáků, cvičení lachtanů.  Mají tu bazének, ze kterého si dětičky (nejen) mohou brát hvězdice, kraby a jinou havět do rukou a podrobně ji zkoumat, příp. trýznit. Zaujal mne platýz, protože jsem nikdy nic tak zajímavě křivě narostlého neviděla (ryba plavající naplacato jako rejnok, pusa jí zůstala jako ostatním rybám, jenom jedno očíčko se jí přesunulo zespoda nahoru).

Platýz
Ulriken (643 m n.m.). Láďa mi napsal, že mám jít na Ulriken. Tak jsem se po odpoledním krátkém regeneračním šlofíku přemluvila, že když je tak krásně, tak tam určitě musím vyrazit. Cestou jsem pochopila, že síly na výstup mi nezbývají, a tak jsem se rozhodla, že pokud bude lanovka stát rozmumné množství NOKů, tak se tam vyjedu podívat. Zpáteční jízdenka stála 145 NOK, což mi v porovnámí s místními cenami přišlo rozumné. Každopádně rozhodnutí jsem nelitovala, protože kabinka mne z centra města dostala do hor, do tundry, mezi rašeliniště, kosodřevinu a borůvčí. Neuvěřitelné výhledy na fjordy, hory a ledovce; a tady jsem si svého nového pracovního místa opravdu začala vážit.

Norové a Norsko

Bergen z ptačí perspektivy

V dáli lesknoucí se fjordy

Na pozadí jsou vidět ledovcové splazy
 

Nedělě - ranní procházka, odlet

Projít jsem se šla ještě před snídaní, neboť jsem předchozí večer spořádala malý kebab, ale i tak byl natolik sytý, že jsem po probuzení ještě vůbec neměla hlad. Také jsem věděla, že čím později se nasnídám, tím více peněz uštřím za jídlo na letištích.
Znovu jsem prošla historické centrum města v okolí rybího trhu, kde jsou dřevěné hansovní domečky, které jsou na seznamu Unesco. Vyšla jsem až k historické hasičské zbrojnici, která napomáhala chránit před lehnutím popelem historickou část města Sandviken, kterou tovří dřevěné domy, poměrně těsně nalepené na sebe.
Hansovní domy - Bryggen (zepředu)
Hansovní domy - Bryggen (zezadu)


Hasičská zbrojnice

Dřevěné domy v Sandvikenu
Pracovní pohovor a malou individualistickou oslavu nového titulu jsem si užila se vším všudy. Bonusem bylo nádherné bergensky netypické slunečné počasí.