Birkebeinerrennet (17.3.2012)

Prolůgek

Když Inga z Varteigu těhulkovala během občanské války v Norsku, tak ji přes vánočky roku 1204 zlí Baglerové zamordinkovali skoromanžu Haakona Sverresona, syna norského krále Sverre Sigurdssona - vůdce birkenbeinerců (břízkonožičkových). Trůnuchtiví Baglerové se chtěli vrhnout i na nebohoučkého pohrobečka - mimíska Haakona Haakonsona. Inga svůj pokládek svěřila dvěma nejlepším lyžařům z řad birkenbeinerců: Torsteinovi Skevlovi a Skjervaldovi Skrukkovi, a ti lednu roku 1206 uprchli s princátkem přes kopečíčky a údolíčka z Lillehammeru do dolinky Østerdalen. Strýčkové Torstein a Skjervald krmili cestou hlaďovoučkého mimíska roztáťoučkým sněhánkem. Když Haakůnek vyrostl, tak skvěle králíkoval, ukončil občanskou válečku a Norsko květinkovalo.

Socha strýčka s mimískem před lillehammerskou knihovnou

Na počest slavné historické události se každoročně stejnou trasou vydávají tisíce lyžařů v půlce března.

Před startem roku 2012

Startovní čísla pro tento sportovní svátek se každoročně vyprodají během několika málo minut po otevření registrace pro cizince a během několika málo vteřin po otevření registrace pro Nory. Podařilo se nám na začátku října dvě startovní čísla urvat, a to jsme ještě ani netušili, že je využijí hned tři osoby. 

Od listopadu do března jsem poctivě trénovala a pohybovala se na lyžích, jak jen to šlo a říkala si, že když bude vše v pořádku, tak proč to nezkusit i s miminem v břiše, na konci pátého měsíce. Můj norský lékař pohybové aktivity během těhotenství nedoporučuje nijak omezovat (pokud zrovna nejde o seskok padákem), a naopak je silně podporuje. Absolvovat v těhotenství lyžařský maraton většině Norů přijde normální.

Povětrnostní podmínky také byly příznivé - celé Norsko už tři týdny sužuje obrovská obleva, a tak rozbředlý jarní sníh břečkovitého charakteru byl zárukou pomalé jízdy, bezpečných sjezdů a jisté klisterové mázy. Jen čím dál tím více obdivuji výmluvy Martina Koukala, který po závodě vysvětlil, proč to nešlo: "Na poslední chvíli se přemazalo na klistry. Ani nahoru to nebyla žádná hitparáda, pak to nejelo už vůbec. Na Sjusjönu jsem to na pokyn servisu zabalil. Nebyl jsem na to dnes dostatečně psychicky silný."(idnes.cz) Fakt by mne zajímalo, na čem jiném, než na klistru chtěli jet.

Den před samotným závodem jsme byli projet závěrečné tři kilometry tratě a otestovat, jestli je rychlejší lepidlo od Rode, nebo Swixu.

Táta testuje

Máma i bez baťůžku už má sedm kilo navíc

Táta maže, máma radí a fotí

Závod

Vstávali jsme ve 4:40, přesunuli jsme se vlastním vozem z Hunderfossenu do Lillehammeru a v 6:00 nasedli do autobusu směr Rena, kam jsme dorazili kolem osmé. Po té, co jsem se navlékla do vosí kombinézy, tak jsem usoudila, že vypadám spíše jako čmeláček. Na startu jsme převážili baťůžky. Zatímco ostatním lyžařům váha, tak tak balancovala okolo 3,5 kg. Tak můj batoh zaplněný banány, jídlem, vodou a teplým oblečením rafičku hravě překotil. Táta po prvotní projíždce přidal vrstvu červeného klisteru a v klidu se odebral do své desáté vlny, která v 8:55 odstartovala. Přes bahnité rochniště jsem odnesla věci na převlečení k přistaveným náklaďákům a jala se pokračovat ve snídani před startem své 21. vlny v 9:55.

Bahnité rochniště

Naše batohy a jejich pasažéři

Táta na startu (najdi vosu)

Po startu mne rychlost mojí vlny překvapila - ťapalo se už od začátku. Moje představa, že je všechny nechám frnknout, a pak se sama budu v klidu pomalu kolébat, se nenaplnila. Podobnou vizi závodu mělo i mnoho dalších spoluputovníků, a tak jsme se v davu pomalu proťapávali vpřed. V klidu domazávali klistry, svačili, prohlíželi krásy okolní krajiny a vůbec si jinak užívali závodu, když nám nešlo o čas.

Po první občerstovačce se mi úplně zadřela jedna lyže, tak jsem si v duchu říkala, ta limonáda ale blbě namrzá. Až mne to po několika metrech přestalo bavit a na lyže se důkladně podívala a zjistila, že stopu hobluji s kelímkem přilepeným ke skluznici.

Prvních dvanáct kilometrů se vpodstatě jen stoupá. Není to stoupání náročné (asi jako po silnici na Zlaťák), ale dlouhé.

Moje máza byla optimální v dolních partiích, na náhorní plošině už mi moc nedržela. Po první občerstvovačce s jídlem, kde jsem snědla zásobu lefse (vláčné placky plněné sladkým krémem) tak pro pět závodníků, jsem se rozhodla domazat a přitom trochu vytrávit. O rychlé lyže mi nešlo, ale chtěla jsem jistý odraz, a tak jsem tam nakydala poctivou vrstvu aquy od swixu. V oněch plus pěti to namrzalo, a tak jsem po několika dalších kilometrech pluhování stopy, vyndala škrabku a co to šlo, to sundala. A najednou jsem získala skvělé lyže, které jely a zároveň stoupaly.

Kapitolou samo o sobě bylo čůrání, jehož frekvence během těhotenství značně narůstá. Organizátoři množství záchodků z mého pohledu značně podcenili - první byly na 39 km kilometru. Nezbývalo než si najít cestu do lesa. První pokusy byly zoufalé - při zabočení mimo trať se lyže propadaly půlmetru hluboku do těžkého rozbředlého sněhu. S nabývajícími zkušenostmi jsem vypozorovala, že je ideální sledovat stopy vedoucí mimo trať, že se občas někomu podobně postiženému podařilo najít místo s vymrzlým podkladem za smrčky, kam se dalo schovat před zraky souputníků. Posledních deset kilometrů jsem se hecla, že to vydržím do cíle. Jenže kdybych věděla, že v cíli na mne vytoužený záchod nečeká, tak bych to udělala jako lyžař na obrázku.

Ten ví, že v cíli si neodskočí

V cíli jsem se vydala hledat záchody ještě s jednou lyžskou kolegyní z Ameriky. Nebyly tam. Skončila jsem za budovou zavřené kavárny. 

S Haakonem Karelsonem jsme závod absolvovali v čase 7:04:55, táta to zvládl za 3:53:56, a tak měl fůru času nás telefonicky kontrolovat, vyzvednou věci, dát si kafíčko a jet nám naproti.

Čmelda finišuje

 Videa průjezdů vosy a čmeldy z mezičasů jsou k nahlédnutí na adresách:

http://birken.vgtv.no/rennet12/?do=rider&id=7285
http://birken.vgtv.no/rennet12/?do=rider&id=14970