Nelehký půlrok

Omlouvám se za dlouhé blogovací ticho a pevně doufám, že se mi to teď podaří vynahradit. Také bych se ráda vrátila k význačným událostem z minulých měsíců a barvitě je vylíčila. Časový odstup, myslím, přispěje, že ubyde slovního balastu. Vlastně jsem neměla ani sílu psát, protože moc radostných událostí se v minulém létě v mém životě neudálo. Během podzimu jsem se s nepřízněmi vyrovnávala a opětovně hledala radost ze života a v zimě už jsem byla v pohodě.

Červenec se srpnem byly asi dvěma nejtěžšími měsíci v mém životě. Jednak jsem byla těhotná a všechny události snášela a překonávala v obrovské únavě a nepředvídatelných náladových rozpoloženích. Co se počasí týče, tak zdejší léto bylo deštivě rozmarné, ale to mi vlastně bylo jedno, spíš to snižovalo náladu ostatních.  V těchto měsících se v mém životě setkaly tři tragédie: nejhorší byl teroristický útok v Oslu a na ostrově Utøya, pak přišla trable v práci (po půlročních přípravách se podařilo s vypětím všech spustit experiment, který nefungoval (následnými teoretickými rozbory se zjistilo, že ani z principu fungovat nemohl), načež dánský šéf vykopal válečnou sekeru a začal nás terorizovat (což trvá dodnes)) a třetí nešťastná, nejosobnější, událost byla, že jsem najednou, z rozhodnutí vlastního těla, přestala být těhotná.

V té době jsme tu měli tři skvělé návštěvy - Kájovu sestru Pavlu s manželem Ríšou, docenta Frantu (Kájův pražský školitel a můj konzulant) a pak Majdu, Vláďu a malou Áňu, která se tu na moje kuchařské umění naučila říkat pěkně od srdce: "Blléééé." Byla jsem jim moc vděčná, že své frustrace jsem měla s kým ventilovat a že jsem na všechno nebyla sama.

Další příjemnou letní záležitostí byla sezóna makrel, které braly. Jojo, a čerstvě ulovená, pečená makrela... už se zase těším.

Podzim se nesl ve znamení společného bydlení s Jarčou. Jarča je mikrobioložka, která tu byla na tříměsíční stáži. Super dámská jízda. Ono není zas tak běžné, aby dvě vdané třicetileté ženy sdílely spolu domácnost (bez svých manželů). V mém srdci tato doba bude už navždy zapsaná a nikdy nazapomenu na její kouzlo. Je opravdu úplně jiné chodit domů, když tam někdo je.

Na práci jsem v tomto období trochu pekla, protože jsem si potřebovala srovnat věci v hlavě. A telefonáty a maily od dánského kolegy, který pomlouval moje norské kolegy a celkovou koncepci projektu, a po kterých jsem se vždy cítila strašně na dně a totálně deprimovaná, mi taky na pracovním nasazení moc nepřidaly. Koupila jsem si permici do univerzitních sportovních center a čas jsem začala věnovat tomu, abych se co nejdříve vrátila do psychické a fyzické pohody. Během září a října jsem dosáhla hodinového tréninkového objemu kolem 15 hodin za týden a byla moc spokojená, že to tělo zvládá.

Začala jsem chodit na jógu a měla štěstí na fantastickou učitelku http://dionneelizabeth.com/, která mi hodně pomohla přijmout životní šoky a naučit se srovnat s právě probíhajím haraburdím v naší pracovní skupině.

Pak jsme ještě s Kájou objevili kouzlo Yogi Tea (http://www.yogiproducts.com/), kde každý čajový sáček má na vysačce moudro. Musím říci, že na otevření každého nového pytlíčku se těším přinejmenším jako pětileté dítko na nový chlíveček v adventním kalendáři.

Chodila jsem na aerobic a musím přiznat, že v této době mi kolektivní hopsání v upoceném sále pomáhalo s opravdovým vypnutím myšlenek v mé hlavě. Nikdy jsem neměla talent na taneční variace, a tak jsem se musela pekelně soustředit pouze na své tělo, abych se nepomlátila s ostatními spolucvičenkami. V této době mi aerobic sedl mnohem více než běh, při kterém se mi myšlenky a pocity neustále honily v hlavě. Jednou jsem omylem zavítala i na lekci zvanou powerstrip: http://www.youtube.com/watch?v=E2fefDyeGjk. Kája moje dovednosti získané na této hodině, pak náležitě ocenil.
Hodiny kruhové tréninku tu honosně nazývají: "Boot camp." 

Zima je fajn. Moje tělo skládá reparát z těhotenství. Dopřála jsem si prosincovou třítýdenní dovolenou v Česku bez přečtení jediného pracovního mailu. Byla jsem s lyžaři na týdenním soustředění u Hesounů na Mísečkách, kde jsem se tak pomalu placatila na lyžích. 

Teď už se dá lyžovat i v blízkém okolí Bergenu a ze začátku druhého trimestru se dá jezdit o poznání rychleji než v trimestru prvním, takže něco na těch neetických dopingových metodách z NDR bude. Pevně doufám, že obrázky z letošních výletů uvidíte v následujících příspěvcích.