Lyžování s Nory (22.-23.1.2011)

Třetí lednový týden jsem si uvědomila, že mi lyžování zatraceně chybí. Tož lyžovat, to jsme s Kájou byli, ale chybí mi takové to za někoho jezdit a poznat opravdové lyžující Nory. V Bergenu je lyžařů běžců snad ještě míň než v Praze, ale naštěstí jeden z nich je můj šéf, který je většinu tohoto rok na sabatiklu (nejdřív byl v Argentině a na zimu se přesunul do Finska), ale občas se v Bergenu vyskytne. A tak jednoho rána jsem sebrala odvahu a zašla za ním se zeptat, s kým by se dalo v Norsku lyžovat. Zeptal se mne, kolik mi je let, a pak usoudil, že bych to snad s jeho kamarády mohla přežít a zorganizoval to tak, že jsem je o víkendu jela navšívit na chatu do Sjusete u Nordheimsundu. Sám už tam nemohl, protože právě odjížděl do Finska.

Původně jsem tam měla dojet autobusem, ale nakonec to dopadlo tak, že mne vyzvedla Jorunn, která také na chatu jela až v sobotu.

Původem to jsou orienťáci z klubu Gular, kteří se v zimě nudili, a tak začali běhat lyžařské maratony a na víkendové trénování si pronajali chatu. Celkem jsme tu byli čtyři a pro mne to byl úžasný zážitek. Luxusně vybavená chata (sauna, vířivka...), ale se zamrzlou vodou, takže se nedalo sprchovat a záchod byl v kůlně umístěn provizorní chemický.

S Jorunn jsme dorazily až v sobotu odpoledne, a tak jsme stihly pouze večerní lyžování. Nicméňě u Sjusete mají krásný osvětlený pětikilometrový okruh, samým nadšením jsem dala čtyři. Pak mne čekala norská koupel ve sněhu. Zážitek nad zážitky, jen škoda, že byl firn, tak jsem skončila trochu poškrábaná.

Norové opravdu po lyžování pijí mléko (odstředěné 0,1% tuku). Tom (šéfův bratr) uvařil večeři, a tak nějak se začalo popíjet. Šéfovi kamarádi jsou bohatí, a tak se pilo hodně a hodně to míchali. Naučila jsem se, že roli Pepíčka má v norských vtipech lite Ole, a taky jsem pár norských vtipů o lite Ole vyslechla, ale ty jsou bohužel nepublikovatelné. V jedenáct Tom vylezl na verandu a začal halekat, má krásný zvučný hlas a zpíval nějakou strašně smutnou norskou zamilovanou písničku. Příchod rozněžněných losic jsem měla slíbený za dvacet minut, ale bohužel se žádná nedostavila (nebo si to nepamatuji).

Nedělní ráno bylo pomalé. Zatímco norští kolegové se rozprostřeli před televizí, kde teoreticky studovali, jak se běhají sprinty, a pak jak běhají puškoběžci. Chvílema vzali do ruky dalekohled a z okna pozorovali trénující lyžaře na tratích a vedli moudra o tom, jak se rivalové utaví a přetrénují. Trénink před televizí mne plně neuspokojoval a svítící sluníčko mne nezadržitelně táhlo ven. Tento den jsem zažila první jarní lyžování jenom v mikině, neboť bylo šest nad nulou. Avšak trať byla krásně zmrzlá a výhledy uchvacující, byla inverze. Celý okruh v Sjusete má asi 15 km, a tak jsem tak pomalu jezdila a fotila a strašně si užívala to, že mám zase sílu jezdit.

Pronajatá chata

Oblaka nad fjordem

Norské značení na tratích  "pytel 2,2 km"

Sjusete

Výjezdní seminář (20.-21.1.2011)

Jako jediný cizinec a jako jediný experimentátor jsem byla pozvána na výjezdní seminář teoretické části naší skupiny. Akce se začala plánovat dva týdny předem, ale oficiálně bylo zakázáno cokoliv plánovat, aby se v práci nezabíjel čas. Věková hranice účastníků padla na 35 (věk nejstaršího účastníka, který zároveň je hlavním řešitelem grantu, z kterého se to celé platilo).

Na mne bylo pouze připravit si půlhodinovou prezentaci, zabalit plavky a povlečení (každopádně jsem se nejdřív nechápavě ptala, proč si máme s sebou vzít špatné oblečení, až pak mi došlo, že kolegové nemyslí "bad clothes" ale "bed clothes").

V den odjezdu jsme všichni dorazili do práce před devátou. Překvapilo mne, že kolega norský doktorand přijel zánovním mercedesem, který měl najeto něco okolo 500 km (pak se přiznal, že ho má půjčený od rodičů a že by ho strašně rád vyzkoušel na německých dálnicích (v Norsku to je nuda, maximální rychlost i na dálnici je 80 km/h)).

První zastávka byla v supermarketu, kde osm lidí navršilo jeden vozík neuvěřitelným způsobem (taky šel na účet grantu), sama jsem si tam dovolila přidat jedno balení zeleného čaje a balení gumových rukavic na mytí nádobí a už jsem se pomalu začínala těšit, až ochutnám od všech těch dobrot, které se v něm objevily, protože samotnou by mne je nenapadlo koupit nebo mi přišly opravdu, ale opravdu strašně drahé (i když už si pomalu zvykám na bochník chleba za 26, mlíko za 16 a jabka za 25, banány mají občas za 10; nicméně kilo hovězího za 260 a pivo v plechovce za 30; do vinmonopolet (obchody s lihovými roztoky s koncentrací vyšší 5%) jsem se ještě podívat nešla).

Seminář se konal na ostrově Radøy v luxusní chatě se čtyřmi ložnicemi, venkovní vyhřívanou vířivkou, sanou, koženou sedací soupravou a maxi LCD  televizí (velmi vhodnou pro promítání prezentací). Začalo se obědem - chleba s čímkoliv, co je po ruce (kolegové mají moc rádi majonézu, kaviárovou pastu a jeden moc miluje sýr naládovaný kmínem). Po obědě se začalo s pivem.

Celé odpoledne se přednášelo a pilo kafe, pivo a víno a přednášelo a diskutovalo se a vůbec to pro mě bylo přínosné vidět, co všechno teoretici můžou dělat. A co ti moji kolegové vlastně tak dennodenně usilovně modelují, většina jich řeší atomy vodíku a helia a zkoumají vícefotonové interakce. Vůbec nějak se snaží tyto málo částicové problémy vyřešit natvrdo s minimem aproximací (jestli jsem to dobře pochopila). Taky jsem se během tohoto odpoledne naučila, že neexistují problémy, ale pouze výzvy. Sama jsem jim pěkně nastínila, jak se chystám femtosekundovou spektroskopií zkoumat dynamiku vlnových balíků v Rydbergových atomech.

Během několika posleních přednášek kolegyně zadělala těsto na pizzu, a když se dopřednášelo, tak jsme se vrhli do hromadného vaření.

Pak jsme se hromadně naložili i s pivama do vířivky. Já se z vířivky přesunula do sauny, kde jsem si dala tři seance a nechala jsem tak kolegům volný prostor pro norštinu. Jinak musím říct, že byli maximálně ohleduplní a bavili se anglicky.

První třída s mostem pro jednosměrný provoz řízený semafory

Chaty na pobřeží

Vybalování nákupu

Natěsnáni na přednášce

Vědecká diskuse

Pohled z okna

Přednáška

Hromadné vaření, výsledek byl naprosto delikátní

Pozor! Prudký nájezd do myčky

I teoretici rádi experimentují: "Kolik vody vytlačíme?"

Po sauně jsem přišla akorát doprostřed vážné diskuse na téma: "Proč PhD?" a tak pod mírným vlivem lihovin a zcela zrelaxovaná po sauně jsem jim řekla, že přeci proto, aby dostali super postdoca.

Druhý den jsme odpočívali, dolévali vodu do poloprázdné vířivky, trochu uklízeli a nasedli do aut a po obědě odjeli do ústavu. Kde na mne čekal mail od šéfa (muže činu), který promptně zareagoval na můj dotaz, jestli neví o někom, s kým bych mohla lyžovat. Napsal mi, že mám zavolat tomu a tomu člověkovi, a že víkend můžu strávit tam a tam na horách, když zítra nasednu do toho a toho autobusu; tak jsem zavolala a začala se strašně těšit na lyžování s norsky norskými Nory.