Oslo žije mistrovstvím světa. Odhadem osmdesát procent osazenstva našeho hotelu se po snídani vydávalo směrem Holmenkollen, většina oblastí Norska má akorát jarní prázdniny, a tak rodiče vyrazili s dětmi sbírat zážitky pravého souznění s norskými lyžařskými hrdiny, stejně jako pan král s celou svojí rodinou.
Cesta metrem. Do druhého vlaku se nám již podařilo vmáčknout, a to jsme mysleli, že jsme byli poslední úspěšní. Během následujících deseti zastávek se to podařilo ještě dalším dvaceti Norům. Pak jsme vystáli dlouhatanánskou frontu a stále unášeni davem obsadili naše místa v sektoru nazvaném holmenkollenská kaple. Původně jsme se chtěli plácnout přes kapsu a koupit lístky na tribunu, ale než jsme se rozhoupali, tak už bylo vyprodáno, čímž jsme ušetřili něco přes 600 NOKů.
Z pohledu českého fanouška byl závod po prvním kole ztracen, a tak jsme se kochali pohledy na strnulé (když vedl někdo jiný než Nor) a oslavující Nory, kteří fandění na mistrovství berou jako celorodinný piknik. Párky v termosce, napečené buchty, horká káva, čokoláda a všudy přítomné "kviklunčíky." Kvik Lunsj - obdoba tartanky, jen to má na sobě více čokolády (celé Norsko to nosí s sebou na výlety a obal obsahuje vždy tip na další výlet od známé osobnosti).
Kromě cílové rovinky, dvou úseků trati a obrovitánské obrazovky jsme měli ještě nádherný výhled na holmenkollenský můstek (popravdě řečeno asi každý na stadionu měl nádherný výhled na holmenkollenský můstek, protože jde o nepřehlédnutelnou dominantu plně souznějící s krajinou). Při nedávné rekonstrukci místního areálu se tu také utopily miliony, ale norský stát to hravě zaplácl ze svých hospodářských přebytků (kdybysme v Česku měli více ropy, tak by Kateřina teď nemusela shánět miliony).
Když do posledního kola vjížděl jako první Kanaďan Kershaw s viditelným náskokem, tak zesinalí norští fanoušci ani nedutali, krve by se v nich nedořezal, a pak když se Northug začal hnát dopředu, tak byl hlasivkami fanoušků neuvěřitelně postrkován, a když proťal jako první cílovou pásku, tak stadionem vybouchla nepopsatelná vlna extáze a Norové začali skákat, jásat a zpívat, asi jako my, když vyhrajeme v hokeji.
 |
| Můstek |
 |
| Nejlepší z našich (Martin Jakš na 31. pozici) |
 |
| Kaple na Holmenkollenu |
 |
| Fandí celá rodina, jen někoho to zatím, až tak nebere (ale to se časem poddá) |
 |
| Prapor po pradědečkovi |
 |
| Splynutí s davem |
Večer jsme se šli podívat do centra Osla. Již z minulého večera jsme věděli, že prodrat se na univerzitním náměstí na místo, ze kterého by bylo vidět na pódium, kde se předávají medaile, nebo alespoň na některou z velkoplošných obrazovek, je naprosto nemožné (Norové jsou všude a kompaktně natlačeni na sebe). Prošli jsme alespoň místní trhy (Norové mistrovstí světa berou jako druhé vánoce a podle toho vypadalo nabízené zboží). Také jsme si pořádně prohlédli místní sněhové sochy.
Již od brzkého rána jsem pozorovala lidi nosící na sobě triko Marit Bjørgen fanklubb, a tak když jsme jich večer skupinku potkali, tak jsem sebrala odvahu a šla se jich zeptat, jestli se nimi mohu vyfotit. Dopadlo to neuvěřitelně, takový postarší pán celý dojatý triko sundal a daroval mi ho. Tak teď už jsem opravdová fanynka Marit Bjørgen, stejně jako její příbuzní a sousedé z Rognes (po každém Maritině triumfu je v norské televizi rozhovor s fanoušky v těchto trikách a většinou mají v titulku uvedeno něco jako prastrýc nebo prateta).
 |
| Kamarádka lama |
 |
| Chudáci losi |
 |
| Královna Marit a její věrní oddaní |
