neděle 10. července 2011

Koncert Boba Dylana (29.6.2011)

Šéfova žena onemocněla, a tak se nám na oddělení vyskytl jeden volný lístek na bergenský megakoncert Boba Dylana a Suzanne Vegy. Šéf ho přišel nabídnout ke mně do kanceláře, kterou sdílím společně s Taiwankou Yi Chun. Neboť Yi Chun nevěděla, kdo to Bob Dylan je, tak jsem se vhodnou adeptkou na získání lístku stala já.
Šlo o koncert pod širým nebem. Předpověď počasí nebyla úplně optimistická - trochu zima a trochu deště. Vstup s deštníky zakázán. Vybavena goretexovými kalhotami, v zimních kozačkách a igelitové cyklistické bundě jsem se vydala vstříc kulturnímu zážitku. Zprvu jsem si připadala jako velkosrazu rybářů - gumáky, pláštěnky, nepromokavé čepice. Podmočená tráva trochu čvachtala, ale se šéfem jsme oba kvůli bolavým zádům odmítli stát na asflatu.
Koncert se mi líbil, i když Suzanne Vegu, ani Bob Dylana samovolně nevyhledávám. Na mne jsou moc "trnky brnky" muzikanti. Šéf byl nadšen a vzpomínal na období, kdy vlastnil celou kolekci LP desek Boba Dylana a uměl ho hrát na kytaru (bohužel přes jedno léto mu někdo z domova celou kolekci desek a kytaru někdo zcizil, i tady v Norsku).
Nicméně odnesla jsem si odsud několik pro mne nových postřehů. Mají tu takové super kartonové držáky na pět piv (zjevně aby Nor mohl ukázat, že je opravdu bohatý a chce si koncert náležitě užít). U vstupu do koncertní se rozdávají špunty do uší (svítivě zelené barvy) a cca každý desátý posluchač je během koncertu používal. Po konci koncertu následuje důkladná prohlídka odcházejících, zda v ruce nenesou alkoholický nápoj, pokud ano, tento je jim organizátory zabaven. Bylo mi vysvětleno, že je to kvůli tomu, aby organizující firma nepřišla o licenci na prodej alkoholu.

Bergenský Bob Dylan a jeho banda

pondělí 30. května 2011

17. květen, Norský národní den

Největší norský státní svátek, kdy Norové a Norky slaví, že jsou Norové a Norky a že mají norský stát. Krátce k historii - 17. května 1814 si Norové sepsali ústavu a vyhlásili samostatnost (od Švédska), následovaly švédské vojenské zásahy, které daly za vznik švédsko-norské unii. Norsko se osamostatnilo až roku 1905 a v lidovém referendu se hlasovalo o tom, zda budou republika, nebo království. Lid se vyjádřil pro království a norská vláda našla vhodného zástupce v mladším bratrovi dánského krále, který se se přejmenoval z Christiana na Hakona a svého syna přejmenoval z Alexandra na Olafa.
Koupila jsem si bunad (norský kroj), resp. levnější napodobeninu se strojovými vyšívkami. Ideální oblek pro naprosté splynutí s davem v tento den.  Den začal výtečnou snídaní u Pavly a Pavla (hromadné ranní posílení je pro tento den tradiční), a pak jsme vyrazili do centra Bergenu sledovat průvod. Všechny domy jsou nazdobené norskými vlajkami. V supermarketech po velikonocích vystřídá čokoládové zajíčky a vajíčka nepřeberné množství zboží s národní symbolikou - ubrousky, svíce, vlaječky, vlajky, prapory, stuhy, odznaky, kravaty...

U nás v ulici 1

U nás v ulici 2
Pochodující prvňáčci z Nordnes

Inzerce na školní pohodu pod Ulrikenem
Tradiční buekorps - Pokud budou v Bergenu pochodovat a bude tady pršet, tak tu bude vše v pořádku.
Důkaz emancipace
Norem se člověk narodí

V Nora člověk vyrůstá
Norem se člověk může cítit
Přihlížející 1

Přihlížející 2
Propagace místního piva

Ego man

Ambulance

Motorkářka

Zubaři

Šermíři

Orienťáci
Dočkali jsme se, Bergenem pochodoval i VELBLOUD




sobota 7. května 2011

Bergenské jaro s letními teplotami (30.4.2011)

Bergenské jaro začalo o velikonocích bouřlivě s teplotami nad 20°C, které vydržely skoro dva týdny, a tak Norky vytáhly plavky a jaly se opalovat v parcích. Nás to vytáhlo do hor, kde se dalo užít ještě posledního klouzání a koulování. Den poté jsme poprvé vyvětrali kola, která sem s námi po velikonocích přiletěla z Česka.

 





Už se nemůžeme dočkat norských žab

Moje první ryba 7.5.2011

Díky novým kamarádům.

Už umím nahazovat....
Už umím navíjet...
Už umím zabít...

Už umím vykuchat...
Treska černá a já

Upéct a sníst jsem uměla už předtím. Jenom teď už vím, že mám opravdovou sílu nebýt vegetarián.

neděle 13. března 2011

Kolem Pánské stráně (6. března 2011)

Můj první závod

Na začátku ledna se mi začalo stýskat po lyžování, na konci února po závodění, a tak jsem začala pátrat a vypátrala, že šéfovi kamarádi se chystají na lokální závod nesoucí jméno Herreåsen rundt. Konal se na tratích nedaleko lyžařského střediska Voss asi 100 km od Bergenu. Na těchto tratích se příští rok pojede mistrovství Norska. Nicméně závod se naštestí nejel po závodních tratích, ale po trati výletní. Šlo o velmi lokální závod s asi 70 účastníky (6 žen), zjevně letos (díky mé maličkosti) měli první ročník s mezinárodní účastí.

Jelo se klasicky 25 km, nejdříve dva a půl kilometru do poměrně ostrého kopce, pak příjemně velbloudovitá dvě desetikilometrová kolečka kolem Pánské stráně a nakonec prudký 2,5 km sjezd (dobrá třešinka pro vratké nohy (nespadla jsem, jen jednou jsem vyjela do prašanu mimo trať)).
Žádný velký sportovní výkon jsem nepodala, snažila jsem se přežít, užít si to a nedojet poslední. Díky norské hajdeláckosti se mi podařilo obsadit třetí místo v kategorii muži 25-30 let. Každopádně ve správné kategorii bych byla samojediná.
Většině Norů jsem letos nestačila, ale do příštího roku se polepším. Také mne po závodě bolelo celé mé netrénované já.

Kontrola outfitu před Prvním norským závodem
U stadionu
Herreåsen (na horizontu)
Kája bude mít ve Švésku lyžujícího šéfa (původem Estonce) a já mám také lyžujícího šéfa (jen ten teď lyžuje na sabatiklu ve Finsku). Každopádně oba naši šéfové se utkali na Tartu maratonu v Estonsku, kdy ten Kájův tomu mému na 63 km trati nadělil více než dvě hodiny. Každopádně Norové jsou na závodech v postkomunistických zemích silně hendikepováni snadnou dostupností neodolatelně levného alkoholu, a tak alespoň ti moji místní lyžující známí nadšeně vyprávěli, jak se v Estonsku večer před závodem ztřískali. Každopádně nestalo se jim to poprvé - loni bydleli v Harachově před Biegem Piastow a nemohou zapomenout na neuvěřitelně levné a dobré české pivo.

Poznámka k vosím kombinézám. Kupodivu nikdo nehádá Česko. Lidé hádají Německo podle barev, příp. Velkou Británii (podle zkratky UK).


pátek 4. března 2011

Fandíme s Nory (skiatlon, muži), 27.2.2011

Oslo žije mistrovstvím světa. Odhadem osmdesát procent osazenstva našeho hotelu se po snídani vydávalo směrem Holmenkollen, většina oblastí Norska má akorát jarní prázdniny, a tak rodiče vyrazili s dětmi sbírat zážitky pravého souznění s norskými lyžařskými hrdiny, stejně jako pan král s celou svojí rodinou.
Cesta metrem. Do druhého vlaku se nám již podařilo vmáčknout, a to jsme mysleli, že jsme byli poslední úspěšní. Během následujících deseti zastávek se to podařilo ještě dalším dvaceti Norům. Pak jsme vystáli dlouhatanánskou frontu a stále unášeni davem obsadili naše místa v sektoru nazvaném holmenkollenská kaple. Původně jsme se chtěli plácnout přes kapsu a koupit lístky na tribunu, ale než jsme se rozhoupali, tak už bylo vyprodáno, čímž jsme ušetřili něco přes 600 NOKů.
Z pohledu českého fanouška byl závod po prvním kole ztracen, a tak jsme se kochali pohledy na strnulé (když vedl někdo jiný než Nor) a oslavující Nory, kteří fandění na mistrovství berou jako celorodinný piknik. Párky v termosce, napečené buchty, horká káva, čokoláda a všudy přítomné "kviklunčíky." Kvik Lunsj - obdoba tartanky, jen to má na sobě více čokolády (celé Norsko to nosí s sebou na výlety a obal obsahuje vždy tip na další výlet od známé osobnosti).
Kromě cílové rovinky, dvou úseků trati a obrovitánské obrazovky jsme měli ještě nádherný výhled na holmenkollenský můstek (popravdě řečeno asi každý na stadionu měl nádherný výhled na holmenkollenský můstek, protože jde o nepřehlédnutelnou dominantu plně souznějící s krajinou). Při nedávné rekonstrukci místního areálu se tu také utopily miliony, ale norský stát to hravě zaplácl ze svých hospodářských přebytků (kdybysme v Česku měli více ropy, tak by Kateřina teď nemusela shánět miliony).
Když do posledního kola vjížděl jako první Kanaďan  Kershaw s viditelným náskokem, tak zesinalí norští fanoušci  ani nedutali, krve by se v nich nedořezal, a pak když se Northug začal hnát dopředu, tak byl hlasivkami fanoušků neuvěřitelně postrkován, a když proťal jako první cílovou pásku, tak stadionem vybouchla nepopsatelná vlna extáze a Norové začali skákat, jásat a zpívat, asi jako my, když vyhrajeme v hokeji.
 
Můstek

Nejlepší z našich (Martin Jakš na 31. pozici)

Kaple na Holmenkollenu

Fandí celá rodina, jen někoho to zatím, až tak nebere (ale to se časem poddá)

Prapor po pradědečkovi

Splynutí s davem

Večer jsme se šli podívat do centra Osla. Již z minulého večera jsme věděli, že prodrat se na univerzitním náměstí na místo, ze kterého by bylo vidět na pódium, kde se předávají medaile, nebo alespoň na některou z velkoplošných obrazovek, je naprosto nemožné (Norové jsou všude a kompaktně natlačeni na sebe). Prošli jsme alespoň místní trhy (Norové mistrovstí světa berou jako druhé vánoce a podle toho vypadalo nabízené zboží). Také jsme si pořádně prohlédli místní sněhové sochy.
Již od brzkého rána jsem pozorovala lidi nosící na sobě triko Marit Bjørgen fanklubb, a tak když jsme jich večer skupinku potkali, tak jsem sebrala odvahu a šla se jich zeptat, jestli se nimi mohu vyfotit. Dopadlo to neuvěřitelně, takový postarší pán celý dojatý triko sundal a daroval mi ho. Tak teď už jsem opravdová fanynka Marit Bjørgen, stejně jako její příbuzní a sousedé z Rognes (po každém Maritině triumfu je v norské televizi rozhovor s fanoušky v těchto trikách a většinou mají v titulku uvedeno něco jako prastrýc nebo prateta).


Kamarádka lama


Chudáci losi
Královna Marit a její věrní oddaní



středa 2. března 2011

Vosy na Holmenkollenu (26.2.2011)

Cesta do Mekky

Pracovat v Norsku a nepodívat se do samotné Mekky běžeckého lyžování během vrcholné akce, to by mi bylo asi do konce života líto. Tak jsme se plácli přes kapsu a naplánovali víkend v Oslu (Norsko je zatraceně drahé a samotné Oslo je ztraceně drahé pro zbytek Norska). Potkali jsme se v pátek večer na letišti, zatímco z terminálu pro vnitrostátní lety každý pátý člověk si nesl lyže, tak z mezinárodních letů si je nenesl nikdo (i Karlovi jsem je přivezla já). Můj vak byl celý promočený, protože v Bergenu pro změnu  strašně lilo. Ubytování nám vyšlo v samotném srdci Osla, kde se nám podařilo sehnat last minute víkendové ubytování za přijatelnou cenu.

Sobota začala vydatnou snídaní, kdy jsme neodolali vajíčkům, párečkům a slanince a zavzpomínali na přepychové snídaně v pensionu Pegas behěm minulých akademických mistrovství v NMnM.
Poprvé jsme letos na sebe nandali kombinézy (naštěstí švy nepraskly, ale neměly k tomu daleko). A vyrazili místním metrovlakem (v centru města metro, jinak vlak) do holemkollenských lesů a na bájné nekonečné skvěle upravené tratě.
Dojeli jsme na konečnou. Část osazenstva vlaku bez lyží se vydala fandit Marit na skiatlon. Zbylí lidé nandali lyže a vydali se  do lesů na druhou stranu od stadionu užívat si pohybu.
 
Vosa v hotelu

Vosa v centru Osla

Vosy na stanici Holmenkollen

Vosa mazající

Vosa pózující
A tak jsme celý den jezdili a užívali si a fotili se, aby bylo důkladně zdokumentováno, kam až se vosy dostaly. Mezitím jsme si ještě dali pauzu u takové norské horské boudy. Lidí tu bylo hodně a Nora člověk poznal tak, že mu z baťůžku trčela norská vlaječka (kupodivu jsme tu viděli i několik lyžujících Poláků).

Usedlost Ullevålseter (námi přezdívaná "Ulejval se tu"), neboť se k ní sjíždělo

Takhle tu vozí mimina

Typický Nor
Na Holmenkollenu trenují nejen lyžaři

Skupina typických Norů na chvíli odložila batohy

Johan Grøttumsbråten (1888-1983), 6 zlatých, 1 stříbrná a 2 bronzové z OH, MS

Vosy u Johana
 
Když jsme dojezdili, tak jsme se šli podívat, jak Norové kempují na mistrovství světa. Bohužel fotky plně nezachycují onu alkoholově rozjuchanou atmosféru.

Norská tee-pee mají komín a topí se v nich dřevem



Pomsta za Hellnera