středa 18. dubna 2012

Lillehammer (14.-18.3.2012)

Lillehammer je maloměsto, kde se v roce 1994 konaly zimní olympijské hry. Má 25 000 obyvatel a celé Norsko ho teď často zmiňuje díky novému televiznímu hitu - komediálnímu seriálu Lilyhammer, kde je uprchlý americký mafián tvrdě konfrontován s norskou realitou.
Lillehammer je díra. Fakt, že toto město zvládlo hostit olympijské hry, je neuvěřitelný. Představte si olympijské hry v Krnově, nebo Rakovníku, a to obě zmíněná města mají alespoň náměstí. Lillehammer má centrum tvořené ne moc dlouhou a ne moc širokou nákupní ulicí (třída se tomu říkat nedá).
Jak jsme se dozvěděli v muzeu olympijských her, tak to byly nejlepší zimní hry všech dob - na prašanu v sluncesvitu a s davy nadšených fanoušků.

Znak města
Na hlavní ulici
V muzeu olympijských her I

V muzeu olympijských her II
Skokanské můstky za zimním stadionem
U sáňkařské dráhy
Momentka z cesty od sáňkařské dráhy

úterý 17. dubna 2012

Beitostølen (11.-14.3.2012)

Ráda bych se vrátila zpět k naší norské dovolené. První tři dny jsme strávili v Beitostølenu, lyžařském středisku, které leží jihozápadně od norského nejvyššího pohoří Jotunheimenu. Volba padla na Beitostølen, protože je to jedno z míst, kde se běhá světový pohár.

Cesta autem z Bergenu do Beitostølenu trvala kolem pěti hodin a většina se absolvovala po první třídě E16. Jaké překvapení pro nás bylo, že tato první třída v horských partiích nabírá charakter norské okresky, tj. silnice, která je místy široká pouze na jedno vozidlo a občas jsou místa na vyhýbání. Zhruba desetikilometrový úsek se jel po štěrku s výmoly. Dalším cestovním zážitkem byl 24 km dlouhý tunel (nejdelší silniční tunel světa http://cs.wikipedia.org/wiki/L%C3%A6rdalsk%C3%BD_tunel), ve kterém jsou tři odpočívadla. 
Z deštivého západního Norska se nám po překonání horského sedla otevřel slunečný výhled  na jezero Vangsmjosa a do Beitostølenu jsme posledních 60 km jeli za duhou, která se tvořila na jemných kapičkách unášených silným větrem ze západu na východ.

Příjezd k odpočívce

Rozbouřené jezero Vangsmjosa, pozornému oku neunikne duha

WC løypa (trať světového poháru) v Beitostølenu

Kvůli silnému větru naše první beitostølenské výlety vedly do údolí. A kde jinde začít, než na trati světového poháru.
Laloky. Kam se hrabe Jilemnice, kde se pětka motá po přiměstských polích tak, že člověk snadno přehlédne celou trať. Tady se Norům podařilo nakroužit pětikilometrový okruh na kilometru čtverečním, který je z velké části schovaný před větrem v lese.

Laloky a směr jejich probíhání je důkladně označen šipkami
Po absolvování 5 km okruhu vyhládne nejen těhotným
Výlet do údolí

Po svačině jsme pokračali trasou, která podle průvodce na svém konci slibovala občerstvení s kávou u dolní stanice lanovky v Raudalen.  Letošní zima byla ve Skandinávii na sníh skoupá, a tak i přesto, že dle průvodce tyto běžecké trasy jsou dennodenně najížděny až do velikonoc, tak místy nebylo už toho moc co najíždět a terén byl jarně rozbředle propadavý. Ve stopě se místy do klistru lepily větvičky, které byly obaleny zvláštním chlupatým mechem.
Na konci trasy nás opravdu čekalo občerstvení. Jen nás zaskočilo, že to byla otevřená hospoda, ve které nebylo ani živáčka (tj. ani jediná obsluhující osoba). Jak se dostat k vytoužené kávě nám ukázal přišedší německý turista, který suverénně nakráčel do kuchyně k automatu na kávu, uvařil si ji a k pokladně položil předepsaný obnos.







Výlet na hřebeny
 
Poslední den, který jsme měli pro Beitostølen měli vyhrazený, se zázrakem umoudřilo počasí, přestal foukat vítr a my jsme mohli vyrazit na hřebeny. Po cestě byly malé sruby s kamny a dřevem, kde se člověk v případě nepřízně mohl schovat a ohřát.
Trať vysoustružená a neopakovatelné výhledy. Beitostølen se mi zatím ze všech norských lyžařských středisek líbil nejvíc.






Rozloučení s Beitostølenem

Výhled z našeho pokoje

Zetor nám upravoval parkoviště u apartmánů
 

pondělí 19. března 2012

Birkebeinerrennet (17.3.2012)

Prolůgek

Když Inga z Varteigu těhulkovala během občanské války v Norsku, tak ji přes vánočky roku 1204 zlí Baglerové zamordinkovali skoromanžu Haakona Sverresona, syna norského krále Sverre Sigurdssona - vůdce birkenbeinerců (břízkonožičkových). Trůnuchtiví Baglerové se chtěli vrhnout i na nebohoučkého pohrobečka - mimíska Haakona Haakonsona. Inga svůj pokládek svěřila dvěma nejlepším lyžařům z řad birkenbeinerců: Torsteinovi Skevlovi a Skjervaldovi Skrukkovi, a ti lednu roku 1206 uprchli s princátkem přes kopečíčky a údolíčka z Lillehammeru do dolinky Østerdalen. Strýčkové Torstein a Skjervald krmili cestou hlaďovoučkého mimíska roztáťoučkým sněhánkem. Když Haakůnek vyrostl, tak skvěle králíkoval, ukončil občanskou válečku a Norsko květinkovalo.
Socha strýčka s mimískem před lillehammerskou knihovnou

Na počest slavné historické události se každoročně stejnou trasou vydávají tisíce lyžařů v půlce března.

Před startem roku 2012

Startovní čísla pro tento sportovní svátek se každoročně vyprodají během několika málo minut po otevření registrace pro cizince a během několika málo vteřin po otevření registrace pro Nory. Podařilo se nám na začátku října dvě startovní čísla urvat, a to jsme ještě ani netušili, že je využijí hned tři osoby. 
Od listopadu do března jsem poctivě trénovala a pohybovala se na lyžích, jak jen to šlo a říkala si, že když bude vše v pořádku, tak proč to nezkusit i s miminem v břiše, na konci pátého měsíce. Můj norský lékař pohybové aktivity během těhotenství nedoporučuje nijak omezovat (pokud zrovna nejde o seskok padákem), a naopak je silně podporuje. Absolvovat v těhotenství lyžařský maraton většině Norů přijde normální.
Povětrnostní podmínky také byly příznivé - celé Norsko už tři týdny sužuje obrovská obleva, a tak rozbředlý jarní sníh břečkovitého charakteru byl zárukou pomalé jízdy, bezpečných sjezdů a jisté klisterové mázy. Jen čím dál tím více obdivuji výmluvy Martina Koukala, který po závodě vysvětlil, proč to nešlo: "Na poslední chvíli se přemazalo na klistry. Ani nahoru to nebyla žádná hitparáda, pak to nejelo už vůbec. Na Sjusjönu jsem to na pokyn servisu zabalil. Nebyl jsem na to dnes dostatečně psychicky silný."(idnes.cz) Fakt by mne zajímalo, na čem jiném, než na klistru chtěli jet.

Den před samotným závodem jsme byli projet závěrečné tři kilometry tratě a otestovat, jestli je rychlejší lepidlo od Rode, nebo Swixu.

Táta testuje

Máma i bez baťůžku už má sedm kilo navíc

Táta maže, máma radí a fotí

Závod

Vstávali jsme ve 4:40, přesunuli jsme se vlastním vozem z Hunderfossenu do Lillehammeru a v 6:00 nasedli do autobusu směr Rena, kam jsme dorazili kolem osmé. Po té, co jsem se navlékla do vosí kombinézy, tak jsem usoudila, že vypadám spíše jako čmeláček. Na startu jsme převážili baťůžky. Zatímco ostatním lyžařům váha, tak tak balancovala okolo 3,5 kg. Tak můj batoh zaplněný banány, jídlem, vodou a teplým oblečením rafičku hravě překotil. Táta po prvotní projíždce přidal vrstvu červeného klisteru a v klidu se odebral do své desáté vlny, která v 8:55 odstartovala. Přes bahnité rochniště jsem odnesla věci na převlečení k přistaveným náklaďákům a jala se pokračovat ve snídani před startem své 21. vlny v 9:55.

Bahnité rochniště

Naše batohy a jejich pasažéři

Táta na startu (najdi vosu)

Po startu mne rychlost mojí vlny překvapila - ťapalo se už od začátku. Moje představa, že je všechny nechám frnknout, a pak se sama budu v klidu pomalu kolébat, se nenaplnila. Podobnou vizi závodu mělo i mnoho dalších spoluputovníků, a tak jsme se v davu pomalu proťapávali vpřed. V klidu domazávali klistry, svačili, prohlíželi krásy okolní krajiny a vůbec si jinak užívali závodu, když nám nešlo o čas.
Po první občerstovačce se mi úplně zadřela jedna lyže, tak jsem si v duchu říkala, ta limonáda ale blbě namrzá. Až mne to po několika metrech přestalo bavit a na lyže se důkladně podívala a zjistila, že stopu hobluji s kelímkem přilepeným ke skluznici.
Prvních dvanáct kilometrů se vpodstatě jen stoupá. Není to stoupání náročné (asi jako po silnici na Zlaťák), ale dlouhé.
Moje máza byla optimální v dolních partiích, na náhorní plošině už mi moc nedržela. Po první občerstvovačce s jídlem, kde jsem snědla zásobu lefse (vláčné placky plněné sladkým krémem) tak pro pět závodníků, jsem se rozhodla domazat a přitom trochu vytrávit. O rychlé lyže mi nešlo, ale chtěla jsem jistý odraz, a tak jsem tam nakydala poctivou vrstvu aquy od swixu. V oněch plus pěti to namrzalo, a tak jsem po několika dalších kilometrech pluhování stopy, vyndala škrabku a co to šlo, to sundala. A najednou jsem získala skvělé lyže, které jely a zároveň stoupaly.
Kapitolou samo o sobě bylo čůrání, jehož frekvence během těhotenství značně narůstá. Organizátoři množství záchodků z mého pohledu značně podcenili - první byly na 39 km kilometru. Nezbývalo než si najít cestu do lesa. První pokusy byly zoufalé - při zabočení mimo trať se lyže propadaly půlmetru hluboku do těžkého rozbředlého sněhu. S nabývajícími zkušenostmi jsem vypozorovala, že je ideální sledovat stopy vedoucí mimo trať, že se občas někomu podobně postiženému podařilo najít místo s vymrzlým podkladem za smrčky, kam se dalo schovat před zraky souputníků. Posledních deset kilometrů jsem se hecla, že to vydržím do cíle. Jenže kdybych věděla, že v cíli na mne vytoužený záchod nečeká, tak bych to udělala jako lyžař na obrázku.

Ten ví, že v cíli si neodskočí
V cíli jsem se vydala hledat záchody ještě s jednou lyžskou kolegyní z Ameriky. Nebyly tam. Skončila jsem za budovou zavřené kavárny. 
S Haakonem Karelsonem jsme závod absolvovali v čase 7:04:55, táta to zvládl za 3:53:56, a tak měl fůru času nás telefonicky kontrolovat, vyzvednou věci, dát si kafíčko a jet nám naproti.
Čmelda finišuje

 Videa průjezdů vosy a čmeldy z mezičasů jsou k nahlédnutí na adresách:

http://birken.vgtv.no/rennet12/?do=rider&id=7285
http://birken.vgtv.no/rennet12/?do=rider&id=14970

neděle 4. března 2012

Geilo (28.2.-2.3.2012)

Jako jediná experimentátorka jsem se zúčastnila setkání teoretiků z nordických zemí zabývajících se kvantovými jevy. Nicméně meeting nesl název “Time-domain quantum processes studied by ultrafast radiation pulses,” tak se příspěvek s názvem "Femtosekunová spektroskopie rydbergovských vlnových balíků" docela ztratil. 
Organizoval to jeden z mých šéfů, který aktivně závodí na běžkách, a tak náplň byla zvolena tak, aby stihl vícefázový trénink. Takový trochu norský přístup.
Program byl následovný: ráno tři hodiny přednášek, oběd, 4 hodiny na lyžování, tři hodiny přednášek, večeře, bar. Po kulinářské stránce to byl výborný zážitek: uzená velryba se svíčkovou omáčkou, pečený losos, mexický buffet, výběrové klobásky s grilovanou zeleninou, jemně pečená vepřová panenka se zeleninovou omáčkou, norský puding s karamelovou krustičkou a borůvkovým kompotem, mrkvový dortík, jablečný muffin s vanilkovou zmrzlinou a nakonec čokoládové brownies se sýrovou zmrzlinou. Během přestávek bylo servírováno smoothie, oříšky a ovoce.
V ceně hotelu bylo fitness centrum a bazén. Nicméně to jsem nevyužila, protože venku bylo krásně (sice Påskeføre, klisterføre), ale slunce pražilo o sto šest a venkovní krajina neodolatelná.

1. výlet (horní stanice lanovky Vestlia, Grønebakken, Kikut, Geilo)
Složení skupiny: Norka, Nor, Fin, Francouz, já

Putování po náhorní plošině, s jedinečnými výhledy. Bloudění během cesty domů, nakonec jsem se Sissloudem sjela sjezdovku na běžkách, abychom se na odpolední blok přednášek dostali včas.
Cesta přes jezero, ani jedna bota nezůstala suchá


Alain, Sigrid, Ville, Stian


Vřesoviště se odhalila v celé své barevnosti

Upoznění lyžařům, že jim přes trať jezdí auta

Most pro lyžaře běžce přes silnici č.40
2. výlet (horní stanice lanovky Vestlia, Ruperanden, Geilo)
Výchozí složení skupiny: Norka, Nor,  2 Finové, Francouz, já
Konečné složení skupiny: Francouz, já

Většina skupiny odpadla, když uviděla šipku Geilo a po včerejší zkušenosti adrenalinového návratu se jim nechtělo opět riskovat hektické tempo do hotelu na přednášky. Mně a Alainovi se nechtělo tak brzo vracet, a tak jsem se vydali na delší okruh. Stálo to za to a zpět jsem se vrátili půl hodiny před začátkem odpolední sekce.
Alain to zvládl s úsměvem na rtech, i když naposledy stál na běžkách před deseti lety, ale není nad sportovní srdce ostřílených maratonců. Abychom přijeli včas, na posledních 10 km jsem zvolila metodu uštvání posledního s 30 s pauzami na vydýchání. Večer se mi přiznal, že tři kilometry navíc by ho asi zabily.
Sama jsem dobře snášela poobědové lyžařské výlety, s udržením pozornosti na předvečerních přednáškách to bylo horší. Ale alespoň jsem se vyspala na večerní program.
Alain
Nordic party

Po večeři následoval mejdan. Norové, Švédové a Dánové nejsou vůbec tak upjatí, jak by středoevropan očekával. Úkolem jednotlivých pracovních skupin bylo přednést nějaké hudební vystoupení. Následně se vystoupení bodovala ve stylu Eurovision. Na celé čáře vyhráli Dáni, kteří mají nového talentovaného magisterského studenta, který se nebojí udělat ani překvapení pro ostatní studenty na regulérní přednášce:
Matrixrepræsentationssætningen bevist ved sang  .

Fyzici z Bergenu


3. výlet (kolem jezera Ustedalsfjorden)
To už jsem jela sama, protože většina účastníků se vydala na cestu domů. U snídaně se mnoho kolegů potácelo s asi dost těžkou kocovinou, tak to jsem si libovala, že jedna z výhod těhotenství je, že si člověk nemůže otravovat organismus alkoholem, a pak může ráno v pohodě vyrazit na lyže.




Údolí Geila


Sissel Bemboud

Už od podzimu nejsem v Norsku sama, je se mnou Sissel (norské ženské jméno, pracovní název pro naše miminko). Nedávno bylo odhaleno, že Sissel má pindíka. Mamince se trochu ulevilo. Zatím celé těhotenství poměrně hlasitě a nekontrolovatelně říhám a nějak jsem si nedovedla představit, že by tyto zvuky ve mně iniciovala malá jemná holčička. Nicméně pokud to Sissloudovi vydrží do dospívání, tak myslím, že od vrstevníků sklidí velký obdiv za ono znělé hluboké: "GGGRRRRRGGGGGGG."
Na Sisslouda jsme se byli dvakrát podívat pomocí ultrazvuku - jednou před vánoci v Kladně, a pak jednou v Norsku. Pokud bude vše v pořádku, tak ho uvidíme až v létě v celé jeho kráse, až se narodí. V Norsku je standardně během nerizikových těhotenství pojišťovnou hrazen pouze jeden ultrazvuk.

21.12.2011, od zadečku po hlavičku měří 23 mm
24.2.2012, mamánek za placentou
24.12.2012, lyže sice nemá, ale nosorožce dělat umí

středa 22. února 2012

Utøya 22.7.2011, ze sedmiměsíčního odstupu

Ráno
Ten den byl už od rána podivně napjatý. Vykopala jsem se z postele brzy, abych si šla zaběhat, ale pamatuji si, jak to prostě nešlo. Vzduch byl nabitý a tělo odmítalo plýtvat energií na rychlejší pohyb, domů jsem pomalu došla. Přisuzovala jsem to vypjaté situaci v práci, kde se schylovalo k důkladné výměně názorů mezi dánským profesorem Erikem Horsdalem a norskými šéfy, po tom co z Dánska dorazila první série nevybíravých emailů kritizujících lokální management projektu.

Dopoledne
V laboratoři jsme s Danielem (experimentálním wizardem z Argentiny) spouštěli experiment a začínalo to vypadat na to, že z toho nic kloudného nebude, že se žádné závratné objevy konat nebudou. Erik byl na kobereček povolán od 10:00, předtím se u nás v laborce stavil a odcházel jak na porážku a se smutnýma očima říkal, že potřebuje právníka. Pak jsem se rozbrečela.
Do oběda jsme se snažili lovit signál a byli zvědaví, co se odehraje na rozhovoru vedení. Z rozhovoru norská strana vyšla uspokojená, že se nejasnosti vyříkaly a šéfové vesele vyjeli na dovolenou. Zatímco v dánské hlavě byl zažehnut samonasrávací proces, jehož první exploze přišla v říjnu a další erupce se s jistou pravidelností opakují dodnes.

Odpoledne
Z práce jsem šla s Pavlou a Ríšou (Kájova sestra s manželem) na procházku centrem Bergenu, abychom nakoupili poslední suvenýry na cestu domů. Při nakupování uzené velryby na rybím trhu nám volala Ríšova maminka z Havířova, jestli jsme v pořádku, že něco bouchlo v Oslu.

Večer
Se díváme na internet a dozvídáme se první informace o teroristickém útoku na sídlo vlády a o střelbě na ostrově Utøya. Ochromuje nás to bezprostředně, protože se to děje necelých 500 km od nás, v zemi která je zasvěcena míru, rovnosti a multikulturní otevřenosti. První zprávy o útoku přinášejí hypotézy o islamistickém pozadí akce, všichni tady tomu věříme - my, naši norští domácí a jak se následující dny dozvídám, tak tomu věřil i Abdul, pákistánský kolega.

Sobota
V pět ráno odvážím Pavlu a Ríšu na letiště, letí zpět do Prahy. Znovu ulehám a celá zmátožená se z postele vyhrabu v jedenáct. Nechce se mi vstávat, bojím se podívat se do novin. Nicméně na odpoledne mám pozvanou návštěvu kolegů z práce- Erika s Åse, Daniela s Vivianou a malým Gabim a Abdula. Musím uklidit a napéct dort. Otevírám notebook a začínám se blokovat jakkékoliv činnosti a v hlavě se oběvuje pološedé tmavé temno při čtení bilancí včerejších útoků. Oběti byli převážně dospívající z tábora mladých sociálních demokratů. 69 lidí zemřelo na ostově Utøya, 8 lidí při pumovém útoku v Oslu, a to vše vinou bloňďatého modrookého Nora Aderse Breivika.
Odpolední návštěva přinesla obrovskou úlevu. Najednou jsem si měla s kým o té události promluvit a nebyla na ni úplně sama uprostřed bytu s notebookem chrlícím nové a nové podrobnosti.
Pracovní nesrovnalosti jsou v porovnání s tímto neštěstím naprosto malicherné.

Pondělí
Na ústavu v kantýně ve 12:00 držíme minutu ticha. Všichni jsou jak polití studenou sprchou a není nám moc do řeči. V Norsku skoro každý znal někoho, kdo na Utøyu jezdil . Je to rána do neuvěřitelně citlivého místa. Večer se schází v centru Bergenu 40tisícová demonstrace proti násilí. Květinářství mají vyprodáno. Centrem Osla se přes hromady květin nedá projet.
Modrý kámen v centru Bergenu, něco jako Kůň na Václaváku

Úterý
Se sedmi kolegy odlétáme na konferenci do Belfastu. Cítím, jak potřebuji odjet ze šokovaného Norska, od vyhrocujících se vztahů na pracovišti, od nezdařeného experimentu...
Vedle atomárních inetrakcí je dalším hlavním konverzačním tématem budoucnost multikulturní Evropy, jak moc se můžeme otevírat přistěhovalcům, jak čelit teroristickému násilí.
Ingjald, Abdul, já (norští multikulturní vědečtí reprezentanti)