Utøya 22.7.2011, ze sedmiměsíčního odstupu

Ráno

Ten den byl už od rána podivně napjatý. Vykopala jsem se z postele brzy, abych si šla zaběhat, ale pamatuji si, jak to prostě nešlo. Vzduch byl nabitý a tělo odmítalo plýtvat energií na rychlejší pohyb, domů jsem pomalu došla. Přisuzovala jsem to vypjaté situaci v práci, kde se schylovalo k důkladné výměně názorů mezi dánským profesorem Erikem Horsdalem a norskými šéfy, po tom co z Dánska dorazila první série nevybíravých emailů kritizujících lokální management projektu.

Dopoledne

V laboratoři jsme s Danielem (experimentálním wizardem z Argentiny) spouštěli experiment a začínalo to vypadat na to, že z toho nic kloudného nebude, že se žádné závratné objevy konat nebudou. Erik byl na kobereček povolán od 10:00, předtím se u nás v laborce stavil a odcházel jak na porážku a se smutnýma očima říkal, že potřebuje právníka. Pak jsem se rozbrečela.

Do oběda jsme se snažili lovit signál a byli zvědaví, co se odehraje na rozhovoru vedení. Z rozhovoru norská strana vyšla uspokojená, že se nejasnosti vyříkaly a šéfové vesele vyjeli na dovolenou. Zatímco v dánské hlavě byl zažehnut samonasrávací proces, jehož první exploze přišla v říjnu a další erupce se s jistou pravidelností opakují dodnes.

Odpoledne

Z práce jsem šla s Pavlou a Ríšou (Kájova sestra s manželem) na procházku centrem Bergenu, abychom nakoupili poslední suvenýry na cestu domů. Při nakupování uzené velryby na rybím trhu nám volala Ríšova maminka z Havířova, jestli jsme v pořádku, že něco bouchlo v Oslu.

Večer

Se díváme na internet a dozvídáme se první informace o teroristickém útoku na sídlo vlády a o střelbě na ostrově Utøya. Ochromuje nás to bezprostředně, protože se to děje necelých 500 km od nás, v zemi která je zasvěcena míru, rovnosti a multikulturní otevřenosti. První zprávy o útoku přinášejí hypotézy o islamistickém pozadí akce, všichni tady tomu věříme - my, naši norští domácí a jak se následující dny dozvídám, tak tomu věřil i Abdul, pákistánský kolega.

Sobota

V pět ráno odvážím Pavlu a Ríšu na letiště, letí zpět do Prahy. Znovu ulehám a celá zmátožená se z postele vyhrabu v jedenáct. Nechce se mi vstávat, bojím se podívat se do novin. Nicméně na odpoledne mám pozvanou návštěvu kolegů z práce- Erika s Åse, Daniela s Vivianou a malým Gabim a Abdula. Musím uklidit a napéct dort. Otevírám notebook a začínám se blokovat jakkékoliv činnosti a v hlavě se oběvuje pološedé tmavé temno při čtení bilancí včerejších útoků. Oběti byli převážně dospívající z tábora mladých sociálních demokratů. 69 lidí zemřelo na ostově Utøya, 8 lidí při pumovém útoku v Oslu, a to vše vinou bloňďatého modrookého Nora Aderse Breivika.

Odpolední návštěva přinesla obrovskou úlevu. Najednou jsem si měla s kým o té události promluvit a nebyla na ni úplně sama uprostřed bytu s notebookem chrlícím nové a nové podrobnosti.

Pracovní nesrovnalosti jsou v porovnání s tímto neštěstím naprosto malicherné.

Pondělí

Na ústavu v kantýně ve 12:00 držíme minutu ticha. Všichni jsou jak polití studenou sprchou a není nám moc do řeči. V Norsku skoro každý znal někoho, kdo na Utøyu jezdil . Je to rána do neuvěřitelně citlivého místa. Večer se schází v centru Bergenu 40tisícová demonstrace proti násilí. Květinářství mají vyprodáno. Centrem Osla se přes hromady květin nedá projet.

Modrý kámen v centru Bergenu, něco jako Kůň na Václaváku

Úterý

Se sedmi kolegy odlétáme na konferenci do Belfastu. Cítím, jak potřebuji odjet ze šokovaného Norska, od vyhrocujících se vztahů na pracovišti, od nezdařeného experimentu...

Vedle atomárních inetrakcí je dalším hlavním konverzačním tématem budoucnost multikulturní Evropy, jak moc se můžeme otevírat přistěhovalcům, jak čelit teroristickému násilí.

Ingjald, Abdul, já (norští multikulturní vědečtí reprezentanti)

 

Nelehký půlrok

Omlouvám se za dlouhé blogovací ticho a pevně doufám, že se mi to teď podaří vynahradit. Také bych se ráda vrátila k význačným událostem z minulých měsíců a barvitě je vylíčila. Časový odstup, myslím, přispěje, že ubyde slovního balastu. Vlastně jsem neměla ani sílu psát, protože moc radostných událostí se v minulém létě v mém životě neudálo. Během podzimu jsem se s nepřízněmi vyrovnávala a opětovně hledala radost ze života a v zimě už jsem byla v pohodě.

Červenec se srpnem byly asi dvěma nejtěžšími měsíci v mém životě. Jednak jsem byla těhotná a všechny události snášela a překonávala v obrovské únavě a nepředvídatelných náladových rozpoloženích. Co se počasí týče, tak zdejší léto bylo deštivě rozmarné, ale to mi vlastně bylo jedno, spíš to snižovalo náladu ostatních.  V těchto měsících se v mém životě setkaly tři tragédie: nejhorší byl teroristický útok v Oslu a na ostrově Utøya, pak přišla trable v práci (po půlročních přípravách se podařilo s vypětím všech spustit experiment, který nefungoval (následnými teoretickými rozbory se zjistilo, že ani z principu fungovat nemohl), načež dánský šéf vykopal válečnou sekeru a začal nás terorizovat (což trvá dodnes)) a třetí nešťastná, nejosobnější, událost byla, že jsem najednou, z rozhodnutí vlastního těla, přestala být těhotná.

V té době jsme tu měli tři skvělé návštěvy - Kájovu sestru Pavlu s manželem Ríšou, docenta Frantu (Kájův pražský školitel a můj konzulant) a pak Majdu, Vláďu a malou Áňu, která se tu na moje kuchařské umění naučila říkat pěkně od srdce: "Blléééé." Byla jsem jim moc vděčná, že své frustrace jsem měla s kým ventilovat a že jsem na všechno nebyla sama.

Další příjemnou letní záležitostí byla sezóna makrel, které braly. Jojo, a čerstvě ulovená, pečená makrela... už se zase těším.

Podzim se nesl ve znamení společného bydlení s Jarčou. Jarča je mikrobioložka, která tu byla na tříměsíční stáži. Super dámská jízda. Ono není zas tak běžné, aby dvě vdané třicetileté ženy sdílely spolu domácnost (bez svých manželů). V mém srdci tato doba bude už navždy zapsaná a nikdy nazapomenu na její kouzlo. Je opravdu úplně jiné chodit domů, když tam někdo je.

Na práci jsem v tomto období trochu pekla, protože jsem si potřebovala srovnat věci v hlavě. A telefonáty a maily od dánského kolegy, který pomlouval moje norské kolegy a celkovou koncepci projektu, a po kterých jsem se vždy cítila strašně na dně a totálně deprimovaná, mi taky na pracovním nasazení moc nepřidaly. Koupila jsem si permici do univerzitních sportovních center a čas jsem začala věnovat tomu, abych se co nejdříve vrátila do psychické a fyzické pohody. Během září a října jsem dosáhla hodinového tréninkového objemu kolem 15 hodin za týden a byla moc spokojená, že to tělo zvládá.

Začala jsem chodit na jógu a měla štěstí na fantastickou učitelku http://dionneelizabeth.com/, která mi hodně pomohla přijmout životní šoky a naučit se srovnat s právě probíhajím haraburdím v naší pracovní skupině.

Pak jsme ještě s Kájou objevili kouzlo Yogi Tea (http://www.yogiproducts.com/), kde každý čajový sáček má na vysačce moudro. Musím říci, že na otevření každého nového pytlíčku se těším přinejmenším jako pětileté dítko na nový chlíveček v adventním kalendáři.

Chodila jsem na aerobic a musím přiznat, že v této době mi kolektivní hopsání v upoceném sále pomáhalo s opravdovým vypnutím myšlenek v mé hlavě. Nikdy jsem neměla talent na taneční variace, a tak jsem se musela pekelně soustředit pouze na své tělo, abych se nepomlátila s ostatními spolucvičenkami. V této době mi aerobic sedl mnohem více než běh, při kterém se mi myšlenky a pocity neustále honily v hlavě. Jednou jsem omylem zavítala i na lekci zvanou powerstrip: http://www.youtube.com/watch?v=E2fefDyeGjk. Kája moje dovednosti získané na této hodině, pak náležitě ocenil.
Hodiny kruhové tréninku tu honosně nazývají: "Boot camp." 

Zima je fajn. Moje tělo skládá reparát z těhotenství. Dopřála jsem si prosincovou třítýdenní dovolenou v Česku bez přečtení jediného pracovního mailu. Byla jsem s lyžaři na týdenním soustředění u Hesounů na Mísečkách, kde jsem se tak pomalu placatila na lyžích. 

Teď už se dá lyžovat i v blízkém okolí Bergenu a ze začátku druhého trimestru se dá jezdit o poznání rychleji než v trimestru prvním, takže něco na těch neetických dopingových metodách z NDR bude. Pevně doufám, že obrázky z letošních výletů uvidíte v následujících příspěvcích.