Ráda bych se vrátila zpět k naší norské dovolené. První tři dny jsme strávili v Beitostølenu, lyžařském středisku, které leží jihozápadně od norského nejvyššího pohoří Jotunheimenu. Volba padla na Beitostølen, protože je to jedno z míst, kde se běhá světový pohár.
Cesta autem z Bergenu do Beitostølenu trvala kolem pěti hodin a většina se absolvovala po první třídě E16. Jaké překvapení pro nás bylo, že tato první třída v horských partiích nabírá charakter norské okresky, tj. silnice, která je místy široká pouze na jedno vozidlo a občas jsou místa na vyhýbání. Zhruba desetikilometrový úsek se jel po štěrku s výmoly. Dalším cestovním zážitkem byl 24 km dlouhý tunel (nejdelší silniční tunel světa http://cs.wikipedia.org/wiki/L%C3%A6rdalsk%C3%BD_tunel), ve kterém jsou tři odpočívadla. Z deštivého západního Norska se nám po překonání horského sedla otevřel slunečný výhled na jezero Vangsmjosa a do Beitostølenu jsme posledních 60 km jeli za duhou, která se tvořila na jemných kapičkách unášených silným větrem ze západu na východ.
 |
| Příjezd k odpočívce |
 |
| Rozbouřené jezero Vangsmjosa, pozornému oku neunikne duha |
WC løypa (trať světového poháru) v Beitostølenu
Kvůli silnému větru naše první beitostølenské výlety vedly do údolí. A kde jinde začít, než na trati světového poháru.
Laloky. Kam se hrabe Jilemnice, kde se pětka motá po přiměstských polích tak, že člověk snadno přehlédne celou trať. Tady se Norům podařilo nakroužit pětikilometrový okruh na kilometru čtverečním, který je z velké části schovaný před větrem v lese.
 |
| Laloky a směr jejich probíhání je důkladně označen šipkami |
 |
| Po absolvování 5 km okruhu vyhládne nejen těhotným |
Výlet do údolí
Po svačině jsme pokračali trasou, která podle průvodce na svém konci slibovala občerstvení s kávou u dolní stanice lanovky v Raudalen. Letošní zima byla ve Skandinávii na sníh skoupá, a tak i přesto, že dle průvodce tyto běžecké trasy jsou dennodenně najížděny až do velikonoc, tak místy nebylo už toho moc co najíždět a terén byl jarně rozbředle propadavý. Ve stopě se místy do klistru lepily větvičky, které byly obaleny zvláštním chlupatým mechem.
Na konci trasy nás opravdu čekalo občerstvení. Jen nás zaskočilo, že to byla otevřená hospoda, ve které nebylo ani živáčka (tj. ani jediná obsluhující osoba). Jak se dostat k vytoužené kávě nám ukázal přišedší německý turista, který suverénně nakráčel do kuchyně k automatu na kávu, uvařil si ji a k pokladně položil předepsaný obnos.
Výlet na hřebeny
Poslední den, který jsme měli pro Beitostølen měli vyhrazený, se zázrakem umoudřilo počasí, přestal foukat vítr a my jsme mohli vyrazit na hřebeny. Po cestě byly malé sruby s kamny a dřevem, kde se člověk v případě nepřízně mohl schovat a ohřát.
Trať vysoustružená a neopakovatelné výhledy. Beitostølen se mi zatím ze všech norských lyžařských středisek líbil nejvíc.
Rozloučení s Beitostølenem
 |
| Výhled z našeho pokoje |
 |
| Zetor nám upravoval parkoviště u apartmánů |
